Friends  |  Press Room  |  Contact Us

The International School for Holocaust Studies

Jaké je umění o holocaustu?

Cílová skupina: Tato lekce je určena pro studenty středních škol.


Cíle
  1. Učit se o umění jako o historickém zdroji. Interdisciplinární přístup k vzdělávání o holocaustu.
  2. Studenti pochopí rozličné důvody pro vytváření umění během holocaustu.
  3. Studenti se seznámí s každodenním životem a problémy Židů, které je obklopovaly během holocaustu a vyjádřili je prostřednictvím umění.

Vysvětlení

Pokud se zabýváme tématikou holocaustu mnohdy nenalézáme slov. Neexistují slova, která mohou zprostředkovat, co se doopravdy stalo během holocaustu. Interdisciplinární přístup nám umožní pochopit obtížné období prostřednictvím umění, poezie a filozofie.

Tato lekce se zabývá různými zobrazeními holocaustu v umění z let 1933-1945. Výtvarná díla studentům zprostředkují rozličné důvody pro umění během holocaustu, seznámí je s denními problémy a otázkami se kterými se lidé potýkali v období holocaustu – identita, víra, přátelství.

Umění vytváří vhodné prostředí pro studenty, kteří se o kresbách volně vyjadřují bez předchozí znalosti, ale jsou schopni popsat, co vidí. Učitel musí zprostředkovat dostatečné informace, aby kresby mohly být správně interpretovány a analyzovány.

Umění nám umožňuje znovu nalézt lidské bytosti a navrátit jim lidskou důstojnost, kterou se jim nacisté snažili vzít.

Lekce se skládá ze třech částí, které reprezentují odlišnou funkci v umění holocaustu: umění jako dokumentace, oficiální umění vytvářené pro nacisty a umění jako forma vzdoru a prostředek čelit realitě.

Lekce je variabilní. Může být přednesena od začátku do konce, nebo si učitel vybere pouze jednu z částí. Jedná se o tři hodiny, každá trvá 45 minut.

„Poznámky pro učitele“ – navrhují témata pro diskusi. Pro učitele je též určen krátký historický úvod na začátku každé hodiny.

Podklady pro obohacení znalosti historie a další výtvarný materiál je možné se obrátit na website Jad Vašem.

Plán lekce
Co je to vlastně umění holocaustu?
Nejprve musíme definovat holocaust a poznat základní fakta o tomto období.

Holocaust
Holocaust bylo vyvraždění přibližně šesti milionů Židů nacisty a jejich spojenci. Od německé invaze do Sovětského svazu v létě roku 1941 do konce války v květnu 1945 usilovalo nacistické Německo se svými spojenci o vyvraždění každého Žida v jimi ovládaném prostoru. Němce motivovala rasistická a antisemitská ideologie, která považovala Židy za méněcennou rasu, která ohrožuje lidstvo a nemá právo na existenci. Vzhledem k tomu, že nacistická diskriminace Židů začala s Hitlerovým nástupem k moci v lednu 1933, považují mnozí historici tento moment za počátek éry holocaustu. Židé nebyli jediné oběti Hitlerova režimu, byli však jedinou skupinou, kterou se nacisté snažili vyhladit úplně. Němci vraždili Židy různými způsoby, nakonec základali zvláštní koncentrační tábory, které se staly středisky vyhlazování.

Po seznámení se základní definicí se nabízí otázka – Proč lidé během holocaustu vytvářeli umění? (Tato lekce se zabývá výhradně obdobím holocaustu – uměním z let 1933-1945)

Poznámky pro učitele:
Během této lekce se studenti seznámí s různými důvody vzniku umění na různých příkladech.


1. S.Umění jako dokumentace – prostředek svědectví

Poznámka pro učitele:
Umění mnohokrát slouží jako svědek, mapuje události z různých důvodů. Být svědkem není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.[1] Když umělec získá materiál, musí se rozhodnout nejen co znázorní, ale také jakým způsobem. Otázka stylu se jeví jako zásadní: Má se stát „kamerou“, která realisticky zachycuje každý detail? Nebo jako expresionistický malíř znázorňuje vlastní subjektivní pocity, zachycuje nejen život v táboře, ale také pocity a tak vyžaduje od diváka emociální reakci – slitování, soucit, odstup. Většina umělců volila přímé zachycení života v táboře.

Příkladem umění jako svědectví každodenního života v táboře je Terezínské ghetto. Historický úvod: Terezín byl vybudován v letech 1780 - 1790 jako pevnost střežící severní přístupy do vnitrozemí Čech. Malá pevnost, tvořící součást terezínského pevnostního systému, proslula v dobách habsburské monarchie jako věznice a trestnice pro vojenské i politické vězně. Němečtí okupanti nejprve v červnu 1940 zřídili v Malé pevnosti policejní věznici pražského gestapa a poté 24. listopadu 1941 ve městě samotném ghetto. Podle nařízení nacistů ghetto plnilo 3 funkce.

  1. Sběrný tábor pro Židy z Protektorátu Čechy a Morava, místo pobytu privilegovaných Židů z Německa a zbytku západní Evropy.
  2. Průchozí tábor, místo shromážďování před transporty na východ, do vyhlazovacích táborů.
  3. Modelové ghetto. Pokud by se někdo zajímal o osud Židů, Terezín je městem, které Hitler daroval Židům.

Na konci listopadu 1941 přijeli první deportovaní, v lednu 1942 byl vypraven první transport na východ. Tyto transporty na východ dále pokračovaly. Složení obyvatel ghetta odpovídá orientaci židovského obyvatelstva ve střední a západní Evropě. Většinu tvořili asimilovaní Židé, dále skupina pobožných Židů a sionistů. Židovská rada – Judenrat – organizovala vnitřní život v ghettu. Úkolem Judenraatu bylo sestavovat seznamy transportů a obecná správa ghetta.

Vzdělávání v ghettu bylo považováno za prvořadé, vychovatelé byli většinou mladí lidé a bývalí členové průkopnických organizací. Děti do 16 let byly v tzv. domovech dětí a mládeže, kde se židovská samospráva snažila pro ně vytvořit alespoň trochu snesitelnější podmínky v ubytování, stravování a celkové péči. Navzdory zákazu tam existovaly i regulérní školy.

Díky iniciativě umělců, literátů a vzdělanců vůbec vzkvétal v ghettu kulturní život. Organizovaly se přednášky a zájmové kroužky a byla zřízena dokonce i knihovna se 60 000 svazky. Náboženský život měl velmi těžké podmínky, nicméně nebyl oficiálně zakázán.

Kvůli šíření zpráv a zvěstí o vyhlazování Židů se nacisté rozhodli připravit ghetto na návštěvu zástupců Mezinárodního výboru červeného kříže. Před plánovanou inspekcí omezili transporty do Osvětimi, zřídili kavárny a vysadili květiny. Komise přijela 23. června 1944 a vnější zdání života v ghettu na ni učinilo hluboký dojem. Němci využili vylepšený stav ghetta a natočili tam propagandistický film „Hitler dává Židům město“. Většina vězňů, kteří byli donuceni v něm hrát, včetně členů Židovské rady, byla po skončení natáčení poslána do plynových komor v Osvětimi.

Ghetto bylo osvobozeno 8. května 1945 Rudou armádou.Pro vedení bylo nejdůležitější vzdělávání dětí a mládeže.

Ghettem prošlo během jeho existence 140 000 Židů. Asi 88 000 jich bylo posláno na východ, z nich se vrátilo pouze 3 500. Podmínky v ghettu nepřežilo 33 – 35 tisíc lidí.

Je možné použít dvou metod. Ukázat všechny obrázky studentům nebo rozdělit studenty do skupin. Ve skupinách studenti analyzují obrázky a odpovídají na otázky, nakonec výsledky analýzy prezentují zbytku třídy.


Obrazy č. 1-13

Podívejte se na následující obrázky.

  • Co se malíř rozhodl zachytit.

Obrázky znázorňují příjezdy do ghetta a transporty z ghetta, zachycují též scény z každodenního provozu ghetta.

  • Jakým způsobem jsou lidé na obrázcích zachyceni? Proč se malíř rozhodl zobrazit skutečnost tímto způsobem? (Hovořte nejen o obrázcích, ale také o jejich názvech a významech).

Lidé jsou zachyceni sehnutí, většinou vyššího věku. Tlačí se v davu, hladoví. Už v názvech obrazů se objevuje kritika situace v ghettu. Např: Ubytovna starších, která spíše připomíná márnici, než místo plné života. (Jeden z možných ůkolů pro studenty: studenti sami pojmenují obrazy a potom se dozví správné názvy). Lidé v transportech mají kolem krku číslo, jsou odlidštění.

  • Při pohledu na jejich zavazadla se nabízí otázka, jak člověk sbalí celý svůj život do 15 kg? Vidíme spolu lidi z různých sociálních vrstev, co se z toho dozvídáme? Jsou odsouzeni na smrt, protože jsou Židé.
  • Jakým způsobem jsou znázorněni němečtí vojáci? Na všech obrázcích nemají tváře, byli vůbec lidé? (Je důležité zdůraznit studentům, že vojáci nebyli monstra, ale lidé zodpovědní za své činy).
  • Terezín je možno definovat jako přechod mezi ghettem a táborem. Jakým způsobem se tato skutečnost odráží na obrázcích. (Na ubytovně jsou tříposchoďové palandy, hlad a hledání jídla, živé mrtvoly působí jako znázornění tábora). Proč tomu tak je? (Terezín fungoval také jako průchozí tábor. V ghettu byly ženy odděleny od mužů, porody byly zakázány a tak ghetto vypadalo jako tábor).
  • Prohlédněte si obrázky Malvíny Schalkové. Jedná se o realistické pojetí těchto žen? Proč zachytila život žen právě tímto způsobem?

Při porovnání s ostatními obrázky je zřejmé, že se jedná o idealizaci života v táboře. Malvína Schalková se rozhodla neztrácet naději a svými díly povzbudit do budoucnosti.

  • Jaké události zachycují poslední tři obrázky? Koho kritizují?

Obrázky popisují návštěvu Červeného kříže a film, který návštěvu dokumentoval. Malíř Bedřich Fritta kritizuje Červený kříž za přehlížení skutečné situace.

- Co symbolizují velké oči? Němce, kteří jako „Velký bratr“ přihlížejí, nebo Červený kříž, který záměrně přehlédl skutečnost známou světu, že nacisté vraždí Židy.

- Na posledním obrázku Fritta kritizuje propagandistický snímek, pořízený po úspěšné návštěvě Červeného kříže: Hitler dává Židům město. Namalovaná žena nemá lidské rysy. Muž ve filmu je ortodoxní Žid, nacisté chtěli zdokumentovat „židovský vzhled“, přestože většina Židů v ghettu byla asimilovaná. Tento Žid také znázorňuje Kurta Gerrona, židovského německého režiséra, který si chtěl natočením snímku zachránit život, ale nakonec byl odeslán transportem do Osvětimi. Nelítostný stroj znázorňuje Němce. Za oponou nahlížíme do skutečného světa, kostlivec – symbol denní reality života v ghettu.

Osvoboditel Zinovi Tolkačov nabízí jiný pohled, svědecký.

„Musel jsem to udělat, nemohl jsem si pomoc. Srdce mě vedlo, svědomí mi nedalo spát, nenávist vůči fašismu převážila.“ Prohlásil umělec vojín v uniformě Rudé armády Zinovi Tolkačov (1903-1977) v branách pekla. Jeho dílo bylo ovlivněno ideály o spravedlnosti bolševické revoluce.

Po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 se Tolkačov dobrovolně přihlásil na frontu. Až ke konci války na podzim 1944 vojenské autority vyslyšely jeho požadavek a přidělily ho k policejnímu oddělení První ukrajinské fronty, která měla centrum v Lublinu v blízkosti vyhlazovacího tábora Majdanek. Šokován scénami se Tolkačov po 45 dní bez jídla a pití pohroužil do obrazů s tématikou hrůz Majdanku. Tolkačov poskytl své dílo členovi Polsko-sovětské komise pro vyšetřování zločinů nacistů. Člen komise ho požádal, aby dokončil dílo před 27.listopadem 1944, zahájení procesu s veliteli tábora Majdanek. Výstava byla otevřena den před samotným procesem v Lublinském muzeu umění a vzbudila velký zájem polského tisku. V Lublinu prodali 128 000 vstupenek a dále se výstava stala putovní. V cyklu z Majdanku Tolkačov vytvořil sérii symbolů, které se staly vyjadřením děsu života v táboře Majdanek. Tolkačov bez obalu konfrontoval diváky s nebývale brutální realitou, se kterou se sám setkal a oslovil tak sovětské občany i Židy. Krátce po osvobození Osvětimi Rudou armádou Tolkačov doprovází Komisi pro vyšetřování zločinů nacistů do Osvětimi. Znovu cítí potřebu zachytit, co vidí. Nemá dostatek papíru a tak vchází do bývalého velitelství tábora a odnáší si papíry s hlavičkami: Kommandantur Konzentrationslager Auschwitz, I.G. Farbenindustrie Aktiengesellschaft, Der Oberprasident der Provinz Oberschlesien. Hlavičky se staly nedílnou součástí kompozice a vypovídají výmluvně o nacistických utlačovatelích. Maluje pod velkým tlakem. Na skicy připisuje různá svědectví přeživsích. Píše – „pamatovat si, nezapomenout.“ Používal jen omezené prostředky, tužku a papír a přesto se mu podařilo vytvořit dílo významného rozsahu. Divákům jde mráz po zádech při pomyšlení, že před několika dny se na tyto papíry psaly rozkazy k vraždění.


Obrazy č. 13-17

  • Podívejte se na obrázky 13-17, z Majdanku (Odkud není návratu, V Majdanku, Z komína se kouří, Heřmánek, Apel). Co Tolkačov znázorňuje? Co se dozvídáme o jeho funkci svědka?

Tolkačov dokumentoval, co viděl, ale také podle výpovědí přeživších. Nebyl svědkem okupace. Cítí povinnost předat dalším generacím, co se zde stalo.

  • Jakým způsobem Tolkačov portrétuje oběti a pachatele při „ nástupu“?

Všechny oběti jsou individuality, ale pachatelé nemají jasné rysy, působí odlidštěně.

Možnost srovnání: srovnejte tento obraz s básní Dana Pagise – Svědectví.

Svědectví: / Dana Pagise

Ne, ne: určitě byli/
Lidé: uniformy, holínky.
Jak to vysvětlit?
Bůh je stvořil k obrazu svému.

Já jsem byl pouhým stínem.
Měl jsem jiného Stvořitele.

V jeho milosti mě nenechal nic smrtelného.
Uprchl jsem k němu, ve stavu beztíže, sklíčení,
Odpouštějící – řekl bych i omlouvající se-
Dým všemocného kouře
Bez tváře a obrazu.

Jaké je vysvětlení pro tyto dva přístupy? Proč je důležité zdůraznit skutečnost, že pachatelé byli obyčejní lidé?


Obrazy č. 18-20

  • Ukažte obraz se šeříky a zeptejte se, jaký název by zvolili. (Obvyklé odpovědi jsou mrtvý muž, konec atp.) Proč Tolkačov pojmenoval obraz „Šeříky“? Co chtěl zdůraznit?

Názvem obrazu Tolkačov zdůrazňuje, že život šel dál, přestože lidé byli hromadně vražděni. Je důležité hovořit o přihlížejících v době holocaustu, většina světa stála stranou. Lidé se dobrovolně rozhodli a tak se podílejí na zodpovědnosti během holocaustu. Obyčejní lidé nesou osobní zodpovědnost za události holocaustu.

  • Podívejte se na obrázky 18-20 (Znesvěcení krásy, Ruka vězně, Zátiší). Co se stalo vězňům v táboře? Jaký to mělo vliv na identitu každého z nich? Proč Tolkačov portrétuje právě ženy? Jak obvykle vypadá zátiší a s jakým zátiším se setkáváme v tomto případě?

Lidé stárnuli a trpěli během pobytu v táboře. Při příjezdu jim bylo zabaveno všechno, co je identifikovalo jako lidské bytosti. Na ženy mělo velký dopad ostříhání vlasů, ozdoby ženské krásy. Lidé neprotestovali, neměli na to dostatek sil. V pozadí vidíme pytle s vlasy označené počtem kilogramů, které byly připraveny k odeslání do Německa. Vlasy se používaly na izolaci ponorek, jako náplň matrací atp. Cílem bylo využít vše z vězňů.

Tolkačov v zátiší zpodobnil mrzáky, kteří nemají šanci na přežití, protože nemohou pracovat. Jsou bezmocní na cestě vstříc smrti. Tolkačov využívá známých motivů, aby mohl světu ukázat, jak se mění vnímání světa během holocaustu.

  • Dvě kresby doprovázející povídku obsahují poučení, které chce Tolkačov odevzdat světu (Lisa, Lisa, Nepadnou mlčící)
  • Jaké poučení z těchto kreseb vyplývá? Jakých uměleckých prostředků Tolkačov používá?

Nepadnou mlčící – Tolkačov si vzal za úkol poskytnout svědectví, kteří byli zavražděni. Stává se jejich hlasem, i když oni sami už promluvit nemohou.

V „Lisa, Lisa“ se objevuje otázka, kterou si kladou mnozí. Co se stalo s definicí humanismu a pokroku? Mona Lisa Leonarda Da Vinciho představuje renesanci. Lisa reprezentuje model po holocaustu. Filozof Teodor Adorno říká, že svět je rozdělen na období od Stvoření světa do holocaustu a na období od holocaustu dál. Nemůžeme žít stejně, holocaust změnil celý svět, nemůžeme jej a následky ignorovat.


Lisa: Obraz č. 21

Ráno.

Šel jsem podél kolejí ke skladům. Sníh všechno pokryl. Prudký vítr vykreslil do sněhu závěje. Vedle částečně otevřených dveří leží hromada koberců. Než jsem došel k druhému skladu, všimla jsem si dvou spěchajících žen. Jedna z nich se prudce rozeběhla směrem ke mě. Nemohl jsem si pomoc a zíral na pár dětských botiček, které žena držela v ruce. Boty byly různé velikosti a barvy.

„Lízo, Lízo, počkej, nepospíchej!“ Ozvalo se za mnou. Žena se otočila za hlasem. V její tváři se zrcadlil hlad, vrásky a unavený pohled jediného oka, z druhého prázdného očního důlku vytékala slza.

Ženy se setkaly. Zeptal jsem se jednooké ženy, proč nese botičky. Vysvětlil jsem jí, že jsem umělec a je pro mě důležité všemu porozumět.

„Memento! Vzala jsem je jako memento!“ A velká slza ji skanula po tváři. Vešli jsme se ukrýt před deštěm do skladu a sněhem a tady vedle hromady bot zavražděných jsem se dozvědel příběh Lisy.

„...prala se s esesáky, kteří jí vyrvali dítě z náručí. Jeden ji uhodil ostrým předmětem do obličeje až omdlela. Přítelkyně se o ní postarala a zachránila jí. Lisa sebrala ze země dvě dětské botičky hnědou a modrou podobné botičkách jejích dětí....Co s námi bude? Proč nás tak mučí?“

Vypravěčka příběhu domluvila s bolestí a smutkem. Zadíval jsem se na ní, působila zvláštně, nesourodě. Velké šedé oči, černé řasy a obočí, nešetrně vyholené šedivé vlasy. Obličej mladé dívky. Tělo měla v nepřirozené pozici s rukama vysicíma po stranách jako u mrtvol....Vyslechl jsem její tragický příběh až do hořkého konce... Nevzdala se bez boje. Esesák rozdrtil její tělo.

Nemohl jsem odtrhnout pohled z tváří mladých žen. Vyzařovaly vitalitu. Dokázal jsem si představit, jak bývaly krásné.

„Lisa, Lisa-vykřikla znovu. Pátral jsem očima v chladné a oblačné noci. Cítil jsem strašlivou proměnu času....

Lisa, Lisa, Mona Lisa. Celá scéna byla jasná, harmonická, čarovná: obličej, ruce, záhyby na oblečení a výjimečná krajina v pozadí...

Čím více jsem si ji představoval, tím větší byl jej úsměv. Tvář vyzařovala pocitya myšlenky. Tak ji viděl slovutný Leonardo da Vinci a zachytil ji. Stala se součástí prózy a poezie. Celé generace obdivují její úsměv. Z očí sálá klid a radost z mateřství....

Vytí bouře přehlušilo snění mé loutny.

Jak jí týrali? Co jí provedli? Zlomili jí srdce a ponížili jí, pošlapali jí... Bouřka přešla. Vítr se utišil. Po zemi se rozprostřela bílá přikrývka. Mrazivé ticho všude kolem. Jako by se zastavil čas...neexistovala minulost, nebude budoucnost. Dvě schoulené ženské postavy, mizející v dáli, dvě ženy, které splývají v jednu...

Tuto část je možno ukončit citací Tolkačova:

„...Nemohl jsem se odtrhnout od prokleté země a lidského propadliště. Celé mé tělo roztříštilo nekonečné vzlykání, opustil jsem Osvětim. Osvětim zůstala se mnou, scenérie hrůzných obrazů před očima zachycená vojákem Rudé armády, umělcem a Židem.“


2. Oficiální umění

Obraz č. 22

Definice:[2] Jednalo se o díla přímo objednaná Němci. Jednalo se o umělecké předměty, výtvarné zpodobnění rodinné genealogie, romantické krajinky a příjemná vyobrazení života v táboře. Toto umění ale také zahrnovalo padělání, falzifikáty a dokumentaci lékařských experimentů. Díky objednávkám umělci přežívali a měli přístup k materiálům pro vlastní tvorbu, které se tajně věnovali. V mnohých případech je umění na objednávku v jiném stylu než vlastní tvorba autora a někdy ovlivnilo původní malířský styl.

Srovnete oficiální umění Bedřicha Fritty a Leo Haase z Terezína s obrázky, se kterými jsme pracovali na začátku lekce.

Co znázorňují? S jakými životními podmínkami se jejich prostřednictvím seznamujeme? K jakým účelům byly tyto obrázky používány?

Poznámka pro učitele: Oficiální umění vypovídá o životě Židů a o jejich produktivitě. Použitý styl je velmi realistický, zcela v duchu myšlenky dobrých podmínek v Terezíně. Sloužilo nacistické propagandě, že Židé žijí v dobrých podmínkách a jsou produktivní.


3. Umění jako forma vzdoru a prostředek čelit realitě

Definice:[3] Do této kategorie spadají tajně vytvářená díla. Jedná se o vzpouru proti nacistické dehumanizaci. Riskoval život, mohl být obviněn ze špionáže a odsouzen k smrti. V uměleckém odboji se jednalo o osobní reakci.

Zaprvé: skrze umění si malíři uchovávali kontakt s minulou identitou, který se Němci snažili přetnout dehumanizací: přidělování čísel místo jmen, konfiskace osobního majetku atp.

Zadruhé: umění jako vyjádření individuality, prostřednictvím díla, umělec se o díle svobodně rozhoduje, volbou námětu, zpracováním a kompozicí – tuto možnost v reálném životě ztratil.

I na těchto dílech je patrná snaha ovlivnit. Umělci někdy zachycují nepravdivě situace a prostředí, ve kterých se nacházeli. Nacisté ocenili tento typ umění, protože samotná podstata tábora se přeměnila na „umění“.

Kontrolu bylo možno získat též nastolením pořádku a normálního života alespoň na obrázcích. Na akvarelech a uhlokresbách Malvíny Schalkové z Terezína vidíme právě takový život, který se zdá být snesitelný. (Podívejte se na obrázky ze začátku lekce). Narozdíl od jiných moderních autoportrétů, malíři nejsou zpodobněni při vytváření děl. Proces tvoření nebyl důležitý. Umělci zdůrazňovali vězeňské uniformy, číslo nebo Davidovu hvězdu.

Touha po životě se odráží v mnoha zachovaných portrétech.Bylo možné je darovat nebo poslat příbuzným. Tím se příbuzní dozvěděli, že člověk ještě žije a je v relativně dobrém stavu.

Hlavní účel portrétů však zůstává vzpomínkový. Portréty zachycují jednotlivé lidské bytosti, přestože zemřeli jako bezejmenné oběti.

Dalším populárním motivem je naděje a touha po svobodě, která vyvěrá z lidskosti a touhy po životě.

Obraz č.23

Podívejte se na Nussbaumův portrét:

  • Jakým způsobem zachycuje sám sebe? (Místo, identifikace) Jaké má toto znázornění význam?

Nussbaum drží pas, který je označen Juif – Žid. Na kabátě má žlutou Davidovu hvězdu. Zdůrazňuje židovskou identitu. Působí stísněním dojmem, bojí se. Snaží se zakrývat obličej kabátem, ale tak odhaluje Davidovu hvězdu.

  • Jakým způsobem Nussbaum využívá pozadí? Cítíme z obrazu naději nebo zoufalství?

Nussbaum je uzavřen mezi zdmi. Venku je strom bez větví, jakoby bez růstu, bez budoucnosti. Nad ním krouží supi symbolizující smrt. Jeden detail je nejasný – světlo v okně. Jsou tito lidé pomahači a kolaboranti? Z obrazu cítíme zoufalství.

  • Proč Nussbaum tento obraz nazval „Autoportrét s pasem“?

Pas se používá při přechodu přes hranice. Na obraze pas identifikuje Nussbauma jako Žida, který je pronásledován. Jedná se o jeden z příkladů, kdy se běžné normy mění během Holocaustu.


Obraz č.24-25

Dalším příkladem portrétů jiného stylu jsou obrazy Altera Ritova.

Historický úvod: Během zimy 1943 ve sklepě v Rize, v komplexu budov, kde se nalézala i německá autoopravna, portrétoval židovské vězně Alter Ritov. Zachytil více než 50 tváří skupiny Farbreitschaft, jen několik z nich přežilo. Portréty se uchovaly. Sám Ritov je schoval pod skříní v autoopravně. Po osvobození je odvezl s sebou do Izraele kam v roce 1970 emigroval. Obrazy jsou v Jad Vašem od roku 1979, byl u nich připojen ručně psaný seznam portrétů, které Ritov zachránil.

Důležitost těchto obrazů můžeme spatřit v názoru Meira Levinsteina v knize „Holocaust v Rize“: „O Arturovi (Alterovi Ritovi) nepřemýšlíme pouze jako o talentovaném malíři, ale jako o člověku s duší, který se lišil od svých spoluvězňů. Bylo to jakoby byl vyslán, aby zvěstoval, že stále ještě žijeme... a Židovský národ existuje – a bude existovat na věky věkův.“

Tyto obrazy navrátily lidem tvář a důstojnost, o kterou je nacisté chtěli připravit. Dokumentují životy těch, kteří zahynuli v období holocaustu. Dát jim Jad Vašem, jméno a památník.

Na ručně psaném seznamu je u jména Cemach Weinrich připojena poznámka: „ řezník z lotyšského městečka Tukums. Měl nesmírnou sílu.... V ghettu nakládal německé náklaďáky na dráhu. Weinrich tuto práci sabotoval a tak byl popraven přímo v ghettu pověšením. V Levinsteinově knize se o něm dozvídáme více. Ze samotky se mu podařilo propašovat dopis kamarádům: „Vyslýchali mě a mučili, ale to už je všechno pryč...Jsem smířený s osudem a čekám na konec...Drazí přátelé! Loučím se s vámi. Nezapomeňte na náš spravedlivý boj...Nechci být pověšen, byl bych radši, kdyby mě zastřelili. S pozdravem, Cemah.“

Podle svědků Cemah kráčel vstříc smrti s hlavou zdviženou a Hatikvou na rtech.

V Jad Vašem se chtěli dozvědět více o tomto pozoruhodném muži. Pracovníci zkoumají přes 3 miliony svědeckých listů, osobní dokumenty, fotografie, knihy a umělecká díla. Lze zrekonstruovat osudy a poskytnout rodinným příslušníkům cenné informace. Pracovníci Jad Vašem našli svědecký list, který v roce 1956 vyplnil Avraham Weinrich, bratr. Rodina Weinrichových stále žila na adrese uvedené na tomtě listě. Telefon z Jad Vašem zvedla Avrahamova žena . Avraham se bohužel nedočkal, rok předtím zemřel. Po kondolenci se dozvěděla o obrazech v Jad Vašem. „Zemah der gibbor“ (Cemach – hrdina) – vzdychla potlačujíc slzy v jidiš.

K Roš hašana dostala od od Jad Vašem nečekaný dárek, faksmilii obrazu. Paní Weinrichová poděkovala za krásný portrét odvážného švagra, o kterém tolik mluvil její muž.


[1] Citace z knihy: „Zobrazení a interpretace vizuálního umění holocaustu“, Ziva Amishai-Maisels, Pergamon Press, Oxford 1993.
[2] Tamtéž.
[3] Tamtéž.

With the generous support of:
With the generous support of: Dutch Jewish Humanitarian Fund