Friends  |  Press Room  |  Contact Us

The International School for Holocaust Studies

„Hrdinové mezi námi“
Spravedliví mezi národy


Modelová hodina


Autoři: Dr. Chava Baruch a Mgr. Miriam Mouryc
Cílová skupina: studenti ve věku 14 až 18 let
Doba trvání: 1-2 hodiny

Obsah:


Předmluva

Člověku, který mi vrátil víru - Yehuda BaconČlověku, který mi vrátil víru - Yehuda Bacon
Muzeum umění holocaustu - Jad Vašem

„Kdo zachrání jeden lidský život, zachrání celý svět.“

(Mišna, Sanhedrin 4:5)

Když se učitelé zabývají tématem holocaustu, v mnoha případech hovoří o antisemitismu, nacistické ideologii, ghettech, vyhlazovacích táborech. Pokusy o záchranu a odboj se netěší velkému zájmu.
Studenti neznají spletité osudy zachránců a zachráněných, odboj vnímají jako vojenský čin. Je důležité si uvědomit důležitost duchovního odboje. Seznámíte se s lidmi, kteří se neřídili zákony totalitního nacistického Německa a rozhodli se riskovat vlastní život a životy blízkých pro záchranu Židů.

Úvod

Primo Levi popisuje svého zachránce Lorenza Perrone (Je-li toto člověk, Sefer 1995)

„Mělo-li by mít nějaký smysl pokoušet se vysvětlit, proč jsem to byl zrovna já mezi tisíci stejnými bytostmi, kdo tu zkoušku vydržel, myslím, že žiju-li dodnes, vděčím za to právě Lorenzovi, a ani ne tolik pro tu materiální pomoc, jako spíš proto, že mi svou přítomností, tím svým tak mírným a samozřejmým způsobem dobroty neustále připomínal, že pořád ještě existuje mimo tento náš i jiný, spravedlivý svět, něco a někdo, co je ještě čisté a poctivé, nezkorumpované a nebarbarské, vzdálené vší nenávisti a strachu, něco nesnadno definovatelného, jakási vzdálená možnost dobra, pro kterou stojí za to zůstat naživu.“

Židé klepali na dveře možných zachránců, kteří se ocitli tváří v tvář nutnému okamžitému rozhodnutí. Většinou šlo o instinktivní projev lidství, které proběhlo bez předchozího promýšlení. Teprve později následovalo morální rozhodnutí.
Mnohdy se jednalo o postupný proces, kdy se zachránci začali zapojovat do pomoci perzekuovaným Židům. Souhlas s ukrýváním během zátahu a razií, poskytnutí přístřeší na dva dni se rozvinulo v dlouhodobou pomoc. Zachránci nesli důsledky za rozhodnutí různě podle místa pobytu. Ve východní Evropě Němci popravili nejen zachránce, ale i celé rodiny. Oznámení varující obyvatele nepomáhat Židům byli hojně rozšířeny. Obecně se dá říci, že v západní Evropě byly tresty mírnější, i když i zde následky poskytnutí úkrytu zahrnovaly pro některé Spravedlivé mezi národy uvěznění v táborech a následně smrt. Navíc se lidé stali svědky brutálního zacházení s Židy a odhodlání pachatelů zavraždit každého židovského muže, ženu a dítě a tak se báli postihů za poskytnutí jakékoliv pomoci.
Zachránci a ukrývaní žili v neustálém strachu z udání sousedů nebo kolaborantů. Obyčejní lidé těžko vzdorovali vůči konvencím a předpisům kvůli zvýšenému riziku. Ti, kteří se rozhodli poskytnout pomoc, se museli vzdát vlastního pohodlí a přízpůsobit se podmínkám nelegálního žití. Mnohdy se postavili proti normám společnosti, ve které žili.
Většina zachránců byli obyčejní lidé. Někteří jednali na základě politického, ideologického nebo náboženského přesvědčení: jiní nebyli idealisté ale osobnosti, které se zajímaly o dění kolem nich. V mnoha případech nikdy neplánovali, že někoho zachrání. Nebyli vůbec připraveni na výjimečné rozhodnutí s fatálními následky.
Zachránci byli obyčejní lidé a právě jejich lidskost nás oslovuje až do dnešních dnů. Jad Vašem ocenil titulem Spravedliví mezi národy zachránce z 44 zemí. Mezi zachránci nalezneme křesťany všech denominací a církví, muslimy a agnostiky, ženy a muže rozličných věkových kategorií. Zachránci pocházeli z různých společenských vrstev: vzdělaní lidé, negramotní sedláci, veřejní činitelé, univerzitní profesoři, učitelé, lékaři, duchovní, jeptišky, diplomaté, rybáři, ředitel zoo, majitel cirkusu a mnozí další.

Pedagogické cíle

  1. Informovat studenty o různých aspektech odporu a odboje
  2. Umožnit studentům porozumět předpokladům vzniku a významu odboje v historickém kontextu holocaustu.
  3. Pochopit, jaká byla cena, kterou zachránci nesli za své rozhodnutí.
  4. Zdůraznit, že zachránci byli „obyčejní “ lidé, kteří se rozhodli na základě morálních hodnot proti politickým a společenským normám, bez ohledu na ohrožení a tlak okolí.
  5. Představit Spravedlivé mezi národy prostřednictvím jednotlivých příběhů podle věkově orientovaného přístupu Jad Vašem.
  6. Pochopit morální dilemata a otázky, týkající se záchranných akcí během holocaustu. (Např: Význam hrdinství, rozdíl mezi oficiálními morálními hodnotami a zákony s přístupem jednotlivců, význam dodržování zákonů, otázka vlastenectví. Co je občan schopen obětovat pro vlast?)

Průběh hodiny

Krok 1: Úvodní otázky a diskuze

  1. Je možné vzdorovat totalitnímu režimu?
  2. Jaké jsou možnosti boje jednotlivce v totalitním systému?
  3. Existují nezbytné předpoklady pro vznik odporu a odboje ?

Židovský nos je na konci široký a připomíná číslici šestŽidovský nos je na konci široký a připomíná číslici šest

„Totalitní hnutí jsou možná kdekoli, kde mají masy - ať už z jakéhokoli důvodu - sklon politicky se organizovat. Masy nespojuje žádné vědomí společného zájmu, nemají vyhraněné třídní vědomí, vyjádřitelné v určitých, vymezených a dosažitelných cílech. Pojem masy je oprávněný pouze tam, kde máme co činit s lidmi, kteří - vzhledem ke svému počtu nebo lhostejnosti nebo spojení obého - nemohou být začleněni do žádného organizovaného útvaru založeného na společném zájmu, do politických stran či městských ras, profesních organizací či odborů. Jsou potenciálně přítomny ve všech zemích a tvoří většinu oné obrovské části populace neutrálních, politicky indiferentních lidí, kteří nikdy nevstupují do politických stran a sotva kdy se účastní voleb."
Hanna Arendt – Původ totalitarismu, Oikúmené 1996


Krok 2: Skupinová práce

Studenti se seznámí s jednotlivými příběhy a historickým pozadím. Ve skupině diskutují na základě otázek. Vyberou jednoho ze skupiny, který výsledky představí celé třídě.
6-7 skupin studentů.
Každá skupina pracuje s jedním příběhem.

Anna Borkowska - Polsko

Anna Borkowska (druhá zleva) s Abbou Kovnerem (druhý zprava) při udílení ocenění ve VaršavěAnna Borkowska (druhá zleva) s Abbou Kovnerem (druhý zprava) při udílení ocenění ve Varšavě

Anna Borkowska působila jako matka představená v malém dominikánském klášteře ve městě Kolonia Wilenska, blízko Vilniusu. V klášteře žilo 9 jeptišek.Když začalo vraždění Židů ve Vilniusu, sestra Bertranda otevřela dveře kláštera a ukryla v něm 17 členů ilegální židovské organizace HaShomer HaCair. Ukrývaní pracovali společně s jeptiškami na klášterních pozemcích. Oslovovali sestru Betrandu Ima (v hebrejštině maminka).
V celách kláštera přišel Abba Kovner na opravdový význam vraždění v Ponarech a uvědomil si, že toto vraždění je součástí systematického a komplexního plánu na likvidaci evropských Židů. Nápad na povstání v ghettu vznikl právě zde. V prohlášení povstání čteme: Hitler plánuje zničit veškeré evropské židovstvo....Nepůjdeme jako ovce na porážku! Jsme slabí a bezbranní, ale odboj je naše jediná volba. ...Braňme se! Do posledního dechu! Kovner seznámil ostatní s tímto prohlášením v prosinci 1941, toto prohlášení bylo sestaveno v klášteře a distribuováno v ghettu.
V konci prosince 1941 se ukrývaní rozhodli opustit bezpečí kláštera a vrátit se do ghetta, kde chtěli zorganizovat odbojovou jednotku. Sestra Bertranda se jim v tom snažila marně zabránit.
Později přišla k branám ghetta a setkala se s Kovnerem. Chci se k vám připojit. Bůh je v ghettu. Kovner ji její plány rozmluvil a požádal ji o zbraně. A tak jeptiška jako první propašovala granáty do ghetta.
V září 1943 Němci Annu Borkowskou zatkli, donutili jeptišky klášter opustit a uzavřeli jej.
Povstalci z ghetta, kteří po válce emigrovali do Izraele, nikdy na Annu nezapomněli. Podařilo se jim obnovit kontakt až v roce 1984, kdy Anna žila v malém bytě ve Varšavě.

V roce 1984 byl Anně Borowské udělen titul „Spravedlivý mezi národy“ společně se šesti jeptiškami a Abba Kovner zasadil na jejich počest strom v Aleji spravedlivých.

Historické pozadí příběhu:
Před vypuknutím druhé světové války žilo v Polsku 3 300 000 Židů. Německo napadlo Polsko 1.září 1939 a podle paktu, který byl podepsán krátce předtím, byla země rozdělena mezi Sovětský svaz a nacistické Německo. Západní části Polska byly anektovány Německem a ve zbylých částech byl vytvořen Generalgouvernement, který byl kontrolován Němci. Asi 1 200 000 polských Židů se dostalo pod sovětskou vládu až do léta roku 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz a dobylo zbývající území bývalého Polska.
Ihned po německé okupaci v roce 1939 došlo k ustanovení protižidovských opatření. Židé museli nosit pásku s Davidovou hvězdou.Tato opatření zahrnovala konfiskaci majetku, nucené práce, omezení pohybu, zákládání ghett, kde v období 1941-1942 Židé umírali hladem, zimou a na nakažlivé choroby.
V prosinci 1941 byl založen první vyhlazovací tábor Chelmno. V roce 1942 jako součást Operace Reinhard vznikly další tři tábory Sobibor, Belzec a Treblinka. Koncentrační tábory Majdanek a Osvětim změnily svou funkci a staly se též vyhlazovacími tábory. Do konce roku 1942 byla většina polských Židů zavražděna.
Odhaduje se, že 3 000 000 polských židů - 90% předválečné komunity – bylo zavražděno během holocaustu.

Oscar Schindler- Německo

Oscar SchindlerOscar Schindler

Schindler se narodil ve Svitavách v německé rodině pojišťovacího agenta. Po ukončení školní docházky pracoval převážně jako cestující obchodní zástupce různých firem, občas se pokoušel podnikat. Během hospodářské krize ve 30.letech musel několikrát změnit zaměstnání. Pracoval pro německou rozvědku Abwehr. V červenci 1938 byl odhalen a zatčen, ale zanedlouho byla přijata Mnichovská dohoda a Schindler byl jakožto politický vězeň propuštěn. Po okupaci Československa vstoupil do NSDAP.
Na začátku války v září 1939 se Schindler objevuje v okupovaném Krakově. V říjnu 1939 se stává majitelem krakovské továrny na smaltované výrobky, zkonfiskované židovským majitelům, kterou pojmenoval Deutsche Emailewaren-Fabrik. V jeho továrně pracovalo okolo 1000 dělníků, z toho asi polovina byli Židé z krakovského ghetta. Tvrdí se, že původně byly jeho jedinou motivací peníze.
Později se stále více snažil bránit své dělníky, mezi jiným tzv. „investory“ - zámožnější Židy, kteří mu na koupení a provoz továrny půjčili peníze (postavení zaměstnaných Židů bylo všeobecně lepší; za daných poměrů byla taková spolupráce oboustranně výhodná). Měl například tvrdit, že i nekvalifikovaní dělníci (např. investoři s rodinami) byli pro továrnu nepostradatelní a pokud by jim někdo způsobil újmu, stěžoval by si a žádal náhradu od vlády. Schindler vyráběl zejména pro armádu a tím se vyhnul tomu, aby jeho továrna byla jako jiné „válečně nedůležité“ provozy uzavřena.
Na podzim 1944,, kdy se blížila Rudá armáda a koncentrační tábor měl být likvidován, Schindler zorganizoval přesun necelé tisícovky svých dělníků (včetně několika malých dětí) do továrny v Brněnci (německy Brünnlitz) v tehdejší Sudetské župě, kde od jara 1944 vznikala pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. Objekt továrny byl rovněž arizovaným židovským majetkem (jako v Krakově). Zde se „Schindlerovi Židé“ (cca 700 mužů a 300 žen) spolu s totálně nasazenými Poláky až do 2. května 1945 podíleli na výrobě protiletadlové munice (muniční továrna byla v asi 20 km vzdálené Poličce). Transport do Brněnce proběhl na etapy v říjnu až listopadu 1944, přes koncentrační tábory Gross-Rosen (muži) a Osvětim (ženy), kde byli „Schindlerovi Židé“ doplněni o požadovaný počet dělníků.
Po válce se ke stěhování továrny z Krakova do Brněnce vyjádřil samotný Oskar Schindler: „Když jsem v roce 1944 dostal prostřednictvím zbrojní inspekce příkaz k přestěhování mého závodu do Sudet, snažil jsem se přirozeně zajistit i přestěhování těch, kteří u mne pracovali, židovských pracovníků. S podporou vojenských úřadů jsem sestavil jmenný seznam.“ (Oskar Schindler, zachránce a světák. Polský dokumentární film z roku 1994. České znění skupina Petra Zvoníčka, 1994.)

Brněnec byl osvobozen 8. května roku 1945. Krátce předtím Schindler s manželkou a několika prominentními dělníky, kteří mu měli dosvědčit jeho zásluhy, opustili továrnu a zamířil k americkým liniím. Měl obavy, aby v osvobozeném Československu nebyl jako člen NSDAP, výrobce zbraní a bývalý informátor německé rozvědky uvězněn. Po válce proti němu bylo skutečně zavedeno trestní stíhání Mimořádným lidovým soudem v Ostravě, ale po vyslechnutí několika bývalých brněneckých dělníků a vzhledem k Schindlerově pobytu v Německu bylo zastaveno, na žádném mezinárodním seznamu hledaných válečných zločinců se jeho jméno neobjevilo.

Po válce Schindler nějaký čas působil v Německu, později emigroval do Argentiny se snažil podnikat v chovu dobytka. Poté, co zkrachoval, přijal pozvání několika „svých Židů“ do Izraele, kde nějakou dobu žil díky jejich finanční podpoře. Zde pracoval také jako vrátný v muzeu, avšak měl problémy s alkoholem a tak byl nakonec propuštěn. V roce 1958 se vrátil do Německa. Následovala série dalších neúspěšných pokusů o podnikání. Několikrát si půjčoval peníze od „svých Židů“. Oskar Schindler zemřel 9. října 1974 ve věku 66 let v Hildesheimu v Německu V roce 1974 byly jeho ostatky převezeny do Jeruzaléma, je pohřben na katolickém hřbitově na hoře Sion. Nápis na náhrobku praví: Nezapomenutelný zachránce 1 200 pronásledovaných Židů.

V roce 1962 Schindler zasadil strom v Aleji Spravedlivých v Jad Vašem. Oskar a Emilie Schindlerovi byli uznáni za Spravedlivé mezi národy v roce 1993.

Historické pozadí příběhu:
Perzekuce Židů v Krakově začala 6.září 1939, když město okupovali Němci. Krakov se stal sídlem úřadů, a tak Němci chtěli Židy z města vyhnat. Začali Židy z Krakova vykazovat. Před válkou žilo v Krakově 60 000 Židů, v roce 1941 pouze 18 000. Židé se museli odstěhovat do ghetta v chudé čtvrti. Pracovali v továrnách v přeplněném ghettu.
Deportace z Krakova začaly v květnu 1942. Stovky Židů byly zastřeleny přímo v ghettu, jiné vyvlekli z domovů a deportovali vlaky do Belzecu a Osvětimi-Birkenau. V březnu 1943 Němci ghetto zlikvidovali. 2 000 Židů odvedli do tábora nucených prací v Plaszowě a ostatní transportovali do Osvětimi.
Velitelem tábora v Plaszowě byl od března 1943 do září 1994 Amon Goeth. Choval se velmi krutě, prováděl selekce, střílel do vězňů, pracovní podmínky vězněných byly vražedné.

Anton Schmid - Rakousko

Anton Schmid

Anton Schmid se narodil v roce 1900 ve Vídni. Vlastnil obchod s rádii, byl ženatý, měl jednu dceru. Během druhé světové války byl po záboru Rakouska odveden do armády a působil v Polsku. Ve Vilniusu působil ve Versprengten-Sammelstelle. Velitelství bylo umístěno blízko vlakové stanice a tak se Schmid stal svědkem ponižování a vraždění Židů. Začal jim pomáhat. Zaměstnával je jako dělníky u své vojenské jednotky, obstarával jim doklady, některé dostal z nechvalně proslulého vězení Lukiski. Převážel je vojenskými auty do klidnějších míst. Nakonec ukrýval Židy v bytě a kanceláři.
Herman Adler a jeho žena Anita byli členy sionistického hnutí. Když byli Adlerovi v nebezpečí, Schmid zorganizoval jehich úkryt u sebe doma. Skrze Adlerovi se Schmid seznámil s Mordechajem Tenenbaum-Tamarofem. Mezi vojákem Wehrmachtu a sionistickým aktivistou se vytvořilo silné pouto. Schmid začal pomáhat židovskému odboji.
Použival vojenských aut k pašování Židů z Vilniusu, zprostředkoval kontakt mezi různými odbojovými buňkami. Tenenbaum v roce 1941 varoval Schmida, že se o jeho aktivitách ví. Schmid nedbal varování a dále pokračoval. Za své hrdinské činy zaplatil životem. V roce 1942 byl zatčen a odsouzen za velezradu. V dubnu 1942 byl popraven.

Před popravou napsal v dopise na rozloučenou své ženě:”Zachoval jsem se jako člověk, nikomu jsem nechtěl ublížit.

V roce 1964 byl Antonovi Schmidovi udělen titul Spravedlivý mezi národy.

Historické pozadí příběhu:
Před 2.světovou válkou byl Vilnius významných centrem židovské vzdělanosti a kultury. V roce 1939 čítala židovská komunita ve Vilniusu 55 000 členů. Brzy po okupaci Vilniusu 24.června 1941 Židy stříleli. V září 1941 bylo založeno ghetto. Střílení dále pokračovala a během následujích měsíců Němci a litevští nacističtí kolaboranti zavraždili tisíce Židů v Ponary a okolí. Do konce roku 1941 bylo zavražděno 35 000 Židů a 3 500 uteklo. Ke konečné likvidaci ghetta došlo v srpnu a září 1943, 12 000 mužů, žen a dětí bylo deportováno do táborů na východ.

Milena Jesenská - Česká republika

Milena JesenskáMilena Jesenská

Nyní Vás vidím již jasněji, pohyby Vašeho těla, Vaše ruce, tak rychlá a rozhodná, jako byste tu stála přede mnou, avšak pokusím-li se pozvednout zrak a pohlédnout Vám do tváře, něco přerve plynulý tok slov, které nyní píši .... Je to oheň. Nic jiného než oheň už nevidím.
(z dopisu Franze Kafky Mileně Jesenské)

Milena Jesenská se narodila 10. srpna roku 1896 v Praze v rodině zubaře a profesora medicíny na Karlově univerzitě v Praze. Milena se svým otcem, konzervativním katolíkem a českým vlastencem, měla velmi napjatý vztah. Matka zemřela, když Mileně bylo třináct, a celé její dospívání se neslo ve znamení vzdoru a zoufalé snahy vymanit se z područí přežitků a starých zvyků. Vystudovala prestižní dívčí gymnázium Minerva a poté začala studovat medicínu. Studia ale nikdy nedokončila.

Ve svých dvaceti letech se bezhlavě zamilovala do Ernsta Pollaka, který působil jako překladatel v bankovním domě, ale patřil k okruhu předních českých intelektuálů. Právě jeho prostřednictvím se Milena seznámila s Franzem Kafkou, Maxem Brodem, Franzem Werfelem a jinými. Otec Mileny se odmítl smířit s vztahem své dcery k německy mluvícímu Židovi a dokonce ji nechal na několik měsíců zavřít do psychiatrické léčebny (červen 1917- březen 1918). Když se po propuštění z nemocnice za Pollaka provdala, přerušil s ní veškerý kontakt a přestal ji finančně podporovat. Mladý pár se proto rozhodl přestěhovat do Vídně. Milena vyučovala češtinu a začala psát do novin, prozatím jako dopisovatelka pro české noviny (psala o vídeňských módních trendech). Nebyla ale ve Vídni šťastná a vztah s Pollakem navíc začal mít povážlivé trhliny. V této době se seznámila s Kafkovou tvorbou a navázala se spisovatelem písemný kontakt. Měla totiž v úmyslu přeložit některé jeho povídky do češtiny a požádala jej tedy o svolení. To byl začátek vášnivé korespondence mezi Kafkou a Milenou, která trvala až do počátku roku 1923. Jednalo se čistě o platonický vztah na dálku s téměř nulovou šancí na jeho plnou realizaci. Kafka sám jej nakonec ukončil. Milena po jeho smrti v roce 1924 v nekrologu do Národních listů napsala, že „byl odsouzen popatřovat na svět s oslepující jasností, což bylo pro něj tak nesnesitelné, že se raději vydal do náruče smrti.“

Po Kafkově smrti Milena opustila svého manžela a s krátkou přestávkou v Drážďanech se vrátila zpět do Prahy. Nastoupila jako editorka Národních listů a posléze přešla do Přítomnosti a vydobyla si stálé místo mezi předními českými spisovateli a novináři židovského i německého původu. V roce 1927 si vzala architekta Bauhausu Jaromíra Krejcara a v roce 1928 se jim narodila dcera Jana. Milena začala aktivně spolupracovat s Komunistickou stranou a pravidelně přispívala do stranického časopisu Svět práce. Když se k ní ale donesly zprávy o vykonstruovaných procesech v SSSR (1936), se stranou se navždy rozešla.

Po německém záboru Sudet na podzim 1938 přicházely do Prahy zástupy především židovských uprchlíků. Stejně jako mnoho dalších pochopila i Milena Jesenská, že je jen otázkou času, kdy Hitler vtrhne do Československa a nabádala proto ideologicky nepohodlné kolegy, z nichž většina měla židovský původ, aby přes Polsko odešli na Západ. Dalo se totiž předpokládat, že by jako první byli po záboru persekvováni. Německá invaze v březnu 1939 tyto obavy plnou měrou naplnila. V té době dostala Milena echo od původem německého hraběte Joachima von Zedwitz o připravovaném únikovém koridoru do Francie pro české piloty. Uprchlíci museli překročit hranice s Polskem u Moravské Ostravy za pomoci místních převaděčů. Pak měli pokračovat směrem na Katowice, kde se nahlásili na britské polní stanici. Britové měli zařídit tajné eskorty uprchlíků do Anglie. Jesenská a Zedwitz se rozhodli využít této možnosti k přepravě ohrožených spoluobčanů. Zanedlouho se Milenin byt stal pro tyto osoby přestupní stanicí na cestě za svobodou. Milena pro ně opatřovala jídlo a falešné dokumenty potřebné pro dlouhou cestu. Zedwitz v dopise z 8. dubna 1945 uvádí: „Setkal jsem se v jejím bytě v Kouřimské 6 s mnoha lidmi, kteří u ní našli úkryt a mohli se klidu připravovat na útěk do Polska. Nikoho jsem z bezpečnostních důvodů neznal jménem a některé si už ani nevybavuji. Dohodli jsme se s Milenou, že jí budu v této činnosti nápomocen. Mým úkolem bylo tyto lidi dopravit autem (byla to dvousedačková Aerovka) z Prahy do Moravské Ostravy, odkud to k hranicím byl už jen kousek.“ Zedwitzovi byl přiznán status Spravedlivého mezi národy.

Židovský komunista a novinář Eugen Klinger byl jen jedním z mnoha uprchlíků, kterým se tímto způsobem podařilo zachránit. Klinger sám ztrávil válku v londýnském exilu. Ještě v Praze se pokoušel Milenu přemluvit, aby také utekla na Západ, ale ta tuto nabídku odmítla. Věřila totiž, že jakožto antifašistická aktivistka byla méně ohrožená než její židovští přátelé, a rozhodla se pomáhat dokud to jen šlo. Bohužel se ale ukázalo, že se fatálně mýlila.

Milenu Jesenskou zatklo Gestapo již 11. října 1939. Dopisy, které byly nalezeny v jejím bytě, přivedly Gestapo na Zedwitzovu stopu. Byl okamžitě zadržen a až po patnácti měsících věznění propuštěn na svobodu. Jesenská byla držena v několika věznicích a nakonec byla deportována do ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku. Zde se seznámila s Margaretou Buberovou-Neumannovou, dcerou Martina Bubera, a toto setkání přerostlo v hluboké přátelství. Žalostné podmínky v koncetračním táboře způsobily rapidní zhoršení Milenina zdravotního stavu, kterému nakonec podlehla a zemřela 17. května 1944.

Milena Jesenská byla 14. prosince 1994 Památníkem Jad Vašem uznána jako Spravedlivá mezi národy.

Historické pozadí příběhu :
Po Hitlerově nástupu k moci mnozí uprchlíci hledali útočiště v Československu a v Praze. Německo požadovalo připojení Sudet k Říši. Na základě Mnichovské dohody z 29.-30. září 1938 došlo ke splnění tohoto požadavku výměnou za příslib příměří ze strany Německa.
15.března 1938 Německo porušilo Mnichovskou dohodu, přepadlo a následně okupovalo Čechy a Moravu. Byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Někteří Židé se snažili utéct do ještě svobodného Polska, ale za pouhých šest měsíců Němci na Polsko zaútočili a začala 2.světová válka. V období mezi říjnem 1941 a březnem 1945 byla většina česk‎ých židů deportována do Terezína a odtud dále na východ.

Angela and František Melovi - Slovensko


Angela and František MeloviAngela and František Melovi

Rodina Lammova vlastnila před válkou rozsáhlé pozemky v okolí slovenské Nitry. Tam zaměstnávala celkem na šedesát pracovníků. Jakmile vypukla válka, osud náhle nabral zcela opačný směr: Veškerý majetek byl židovské rodině Lammů zkonfiskován a její členové přišli o veškerá práva. Stejně jako mnoho jiných byla tato rodina vydána na milost a nemilost slovenské vládě a nacistickému Německu. Za této situace někdejší zaměstnanec Lammů František Melo odmítl nechat svého bývalého zaměstnavatele na holičkách a nabídl celé rodině, která byla nyní finančně na mizině, aby se k němu nastěhovala. Ani později, když už Židům hrozily deportace a smrt, nepřestal František Melo rodině pomáhat. Cítil se zodpovědný za jejich záchranu.

Po slovenském národním povstání z kraje září 1944 se Němci dostali až k Nitře. V době, kdy pronásledování Židů a partyzánů došlo vrcholu, Melovi vybudovali ve stájích úkryt pro své chráněnce. Když ale Němci přešli k důkladným prohlídkám a sousedé začali něco tušit, Lammovi se rozhodli opustit úkryt a odejít do lesů. Měli štěstí – místní hajný je nechal bydlet ve své chalupě a Melovi je tak mohli pravidelně navštěvovat a přinášet jídlo. Nepřestali je ale přemlouvat, aby se vrátili do původního úkrytu, protože se trápili při pohledu na strádající rodinu, která ještě před několika měsíci vedla spokojený život. Lammovi se nakonec nechali přemluvit a ke svému velkému překvapení zjistili, že Melovi mezitím poskytli útočiště dalším pronásledovaným. Paní Korsbachová s dcerou se schovávaly v lese a Melovi je našli promrzlé a na pokraji zhroucení. Vzít si je na starost jim přišlo naprosto normální a samozřejmé. Tímto způsobem našlo u Melů úkryt devět Židů.

Nebezpečí, které číhalo na ukrývané i jejich dobrodince, bylo samozřejmě obrovské. S postupem Rudé armády rostla i krutost a násilné prostředky užívané ze strany Němců. František byl znám svými sympatiemi ke komunistické straně a ani jeho účast na odboji nebyla tajemstvím, představoval proto snadný terč případného útoku. Nebylo tedy divu, že se jednoho dne objevili u dveří Melů Němci a slovenští kolaboranti kvůli prohlídce domu a hospodářství. Jako zázrakem neobjevili ukrývané osoby, zato však „pozvali“ syna Františka a Angely nazítří do na komisařství, kde měl proběhnout výslech.

Toho večera se rozproudila u Melů dramatická diskuse. Všem bylo jasné, že pokud se syn František druhý den neohlásí, přijdou si pro něj a tentokrát by prohlídka nemusela dopadnout tak dobře. Po bolestné úvaze bylo rozhodnuto, že Lammovi zůstanou, kde jsou, a syn uposlechne německého rozkazu, i kdyby jej to mělo stát život. Druhý den ráno se tedy František Melo mladší vydal do města na komisařství. Ani v nejtěžších chvílích krutého výslechu nevyzradil ani ukrývané osoby ani své kamarády partyzány a naštěstí výslech i následnou vazbu přežil.
Lammovi se dočkali u Melů osvobození.
Po válce se rodina Lammů přestěhovala do Izraele a v roce 1964 pozvali Angelu, aby je v jejich novém domově navštívila.

V roce 1979 byli František a Angela Melovi se synem uznáni jako Spravedliví mezi národy.

V srpnu 2004, tedy šedesát let poté, co byla rodina Lammů zachráněna Františkem a Angelou, se Editha Lammová-Veselá i s rodinou (dva synové, snacha a šest vnoučat) vydala na Slovensko. Bylo to poprvé, co se Editha znovu podívala do rodné vsi, v níž vyrůstala a přežila válečná léta. Jejich dům, jakož i dům Melů s úkrytem, zůstal nedotčen – jako by se od té doby nic nezměnilo. Angela a František sice již zemřeli, ale jejich vnuk bydlí na stejném místě a mohl tedy uvítat ženu, kterou jeho prarodiče zachránili. Editha Lammová zemřela v roce 2007 jako poslední svědek statečné záchranné akce v jedné malé slovenské vesničce.

Historické pozadí příběhu:
Po rozdělení Československa v roce 1939 vznikl Slovenský stát pod vedením katolického kněze Jozefa Tisa. Slovensko kolaborovalo s nacistickým Německem.
Bylo první zemí Osy, která souhlasila s deportací místních Židů. Mezi březnem a říjnem 1942 slovenské úřady poslali 58 000 slovenských Židů do pracovních a koncentračních táborů, odkud byli deportováni do vyhlazovacích táborů na území Polska. Deportace přestaly na podzim 1942, ale jednalo se pouze o odklad pro 24 000 Židů.
S blížící se Rudou armádou vypuklo 29.srpna 1944 Slovenské národní povstání. Protifaštick‎ý odboj povstal proti Tisovu režimu a Němcům. Deportace Židů byly obnoveny.12 600 Židů deportovali do táborů.
Z 90 000 slovenských Židů bylo zavražděno 69 500 v době holocaustu.

Henry Christian a Ellen Margrethe Thomsen – Dánsko

Henry Christian ThomsenHenry Christian Thomsen

Henry Christian Thomsen se svou manželkou Ellen Margrethe byli majitelé hostince ve Snekkerstenu, vesničce nedaleko Elsinoru v severním Zeelandu. Do Švédska se tudy dostalo odhadem tisíc osob. Thomsenovi byli aktivními členy odboje a jejich hostinec se stal centrálním bodem tajné spojovací cesty do Švédska. Rybářům, kteří na svých loďkách přepravovali Židy, sloužil jako místo setkání, a Židé samotní zde buď nacházeli úkryt, anebo byli Thomsenovými přesměrováni na jinou adresu, kde měli nalézt přístřeší. Poté, co se počet židovských uprchlíků navýšil, Thomsen pořídil loďku a několik převozů do Švédska provedl na vlastní pěst.
Obyvatelé vesnice záchrannou akci podporovali a mnozí aktivně přispěli k jejímu úspěchu. Objevily se nicméně i výjimky. Již během prvních dnů jeden snekkerstenský občan sympatizující s Německem hlásil na policejní stanici v dánském Elsinoru, že spatřil skupinku židovských uprchlíků, jak nastupují na loďku. Policie uprchlíky skutečně zadržela, ale jakmile s nimi policisté ujeli dostatečnou vzdálenost a ztratili se z dohledu kolaboranta, zastavili vůz a poradili Židům, aby se vrátili do Snekkerstenu a vyhledali hostinec, kde se jim dostane další pomoci. Mnozí obyvatelé vesnice a celého okolí panu Thomsenovi napomáhali. Byl mezi nimi i doktor Jorgen Gersfelt, který na sebe vzal roli šoféra. Převážel Židy do nočních úrytů a k loďkám a mnohým Židům poskytl přístřeší u sebe doma, dokud se jim nepodařilo nalodit.
Thomsen byl sice vyslýchán Gestapem pro podezření z účasti na pašování Židů, ale nebyl proti němu nalezen jediný důkaz. Až do srpna 1944 v této podzemní činnosti nerušeně působil. Tehdy byl znovu zadržen a deportován do koncetračního tábora v Neuengamme v Německu, kde o čtyři měsíce později zahynul. Bylo mu třicet osm let.

V roce 1968 bylo Památníkem Jad Vašem uděleno manželům Henrymu Christianovi a Ellen Margrethe Thomsenovým vyznamenání “Spravedliví mezi národy”.

Téhož roku paní Thomsenová navštívila Izrael a zasadila strom v aleji Spravedlivých.

Historické pozadí příběhu:
Německo okupovalo Dánsko již v dubnu 1940. Dáni byli podle nacistické teorie považováni za árijce. Okupace Dánska probíhala umírněně. I během okupace fungovala demokraticky zvolená dánská vláda a parlament, stejně jako policie a justiční systém. Během prvních let okupace se situace pro Židy nezměnila. V roce 1943 došlo k výraznému obratu. Po sérii stávek a sabotáží proti Německu se Němci rozhodli zpřísnit dánskou autonomii.Vláda protestovala. Německý vojenský velitel vyhlásil výjimečn‎ý stav a německý zmocněnec připravoval deportaci 7 800 Židů.
Tato informace se dostala na veřejnost. Židé byli varování, schovali se v rybářských přístavech a odtud pokračovalo jejich směřování do Švédska. Veřejná podpora a fyzická blízkost Švédska umožnily dánskému odboji odvézt 7200 Židů a 700 nežidovských příbuzných do Švédska. 500 Židů – zejména starších a nemocných - bylo uvězněno a odvezeno do Terezína.
Záchranná akce dánského odboje je unikátní. Dánové z různých společenský‎ch tříd se zúčastnili tohoto úkolu – intelektuálové, rybáři, kněží, policisté, doktoři, dělníci.
Jednalo se o národní protest proti nacistickému Německu a potvrzení demokratických a humanistických hodnot.
Ocenění Spravedliví mezi národy bylo uděleno celému dánskému odboji.

Krok 3. Prezentace před třídou
1. Každá skupina prezentuje příběh na základě následujících otázek, které byly základem skupinové práce.

  • Popište příběh zachránce: Jak, kde a kdy zachránil?
  • Proč zachránil židovský život ?
  • Kdy nastal rozhodující okamžik a myšlenky se staly činy?
  • Co měli zachránci společného?
  • Kolik lidí bylo zapotřebí pro záchranu jednoho života?
  • Jak za své činy zaplatili?
  • Jaký byl význam jejich činu pro Židy?
  • Je možné považovat záchranu za odboj?
  • Máme zachránce připomínat? Proč?

Krok 4. Studenti sami vytvářejí a prezentují kritéria pro udělení titulu Spravedliví mezi národy na základě následujícíh otázek:

  • Jaký je váš názor na ocenění zachránců? Je nutné jim udělovat titul Spravedliví mezi národy, nebo se jedná o samozřejmý čin pomoci lidem v nouzi?
  • Napište pět kritérií.

Krok 5. Učitel prezentuje kritéria Jad Vašem po prezentaci studentů.

Medaile udílená Spravedlivým mezi národyMedaile udílená Spravedlivým mezi národy

  • Dotyčný se pokusil zachránit Žida nebo Židy (bez ohledu na to, zda-li byl tento pokus úspěšný nebo ne).
  • Zachránce riskoval svůj život a bezpečí.
  • Záchrana se týkala nejméně jedné židovské zachráněné osoby.
  • Zachránce nepožadoval peněžní kompenzaci záchranné operace.
  • Existuje důkaz ve formě svědectví obou stran - principiálně od strany zachráněné - anebo nezpochybnitelná dokumentace.

Krok 6. Studenti porovnávají jejich kritéria s kritérii Jad Vašem.

Další zdroje

Zajímají nás vaše názory a doporučení. Kontaktujte nás na: czech.education@yadvashem.org.il.