Friends  |  Press Room  |  Contact Us

The International School for Holocaust Studies

Tomíčkovi k jeho třetím narozeninám

V této hodině se budeme zabývat vybranými obrázky z alba „Tomíčkovi k jeho třetím narozeninám“ (Tomáš Fritta – Haas), příběhem rodinného odkazu v době holocaustu.

Původ knihy:
Kniha, kterou otevíráte, byla určena chlapci Tomíkovi. Tomík – to jsem já. Pravda, starší, plešatý, ale co je nejdůležitější… živý. Knihu mi namaloval tatínek a já ji věnuji Věře, na kterou nikdy nezapomenu. Robymu, Eden, Juliovi, Kátě, Gilovi, Ilijovi, Tamirovi, Idanovi a všem dětem na světě.

Obsah:

Úvod – ghetto Terezín

Terezín byl vybudován v letech 1780 – 1790, za vlády Josefa II a pojmenován po jeho matce Marii Terezii. Sloužil jako pevnost střežící severní přístupy do vnitrozemí Čech. V roce 1782 mu byl udělen statut města, jehož život byl těsně spjat s vojenskou posádkou. Malá pevnost, tvořící součást terezínského pevnostního systému, proslula v dobách habsburské monarchie jako věznice a trestnice pro vojenské i politické vězně. Během holocaustu sloužil jako ghetto, kam nacisté vyhnali na 140 000 Židů, většinou z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava a později ze střední a západní Evropy.
Podle rozkazu Reinharda Heydricha z října roku 1941 mělo ghetto plnit tři úlohy:

  1. Soustředění Židů z Protektorátu a prominentních Židů z Německa a západní Evropy.
  2. Tranzitní stanice před transporty do vyhlazovacích táborů.
  3. „Ukázkové“ ghetto, které mělo udržet iluzi o slušném zacházení se Židy.

Vedení českých Židů vznik ghetta podporovalo v naději, že Židé se tak vyhnou transportům na východ a zůstanou v Čechách až do konce války.
Koncem listopadu začaly přijíždět první transporty a do konce května bylo do Terezína odsunuto na 29 000 Židů, tedy asi třetina židovské populace Protektorátu. V lednu roku 1942 začaly transporty z ghetta na východ, které pokračovaly po celá následující leta.
Obraz Židů v ghettu byl vpodstatě obrazem středo a západoevropských Židů. Většina z nich byla asimilovaná, jen malou část tvořili nábožní Židé a sionisté. Vnitřní život ghetta řídila tzv. židovská samospráva (rada), Judenraat. Jak vedení této samosprávy, tak její administrativa však musely plnit příkazy SS a měly jen minimální možnosti poněkud ulehčit osud vězněných. V čele samosprávy stál židovský starší (Judenältester) se svým zástupcem, poradním orgánem byla rada starších (Ältestenrat). Administrativa byla členěna na sekretariát a pět hlavních oddělení.
Později se počet oddělení zvýšil na devět. Ve funkci židovského staršího působili postupně Jakob Edelstein, dr. Paul Eppstein a dr. Benjamin Murmelstein. Úkolem Judenraatu bylo sestavovat seznamy transporů a obecná správa ghetta. Vzdělávání v ghettu bylo považováno za prvořadé, vychovatelé byli většinou mladí lidé a bývalí členové průkopnických organizací. Děti do 16 let byly v tzv. domovech dětí a mládeže, kde se židovská samospráva snažila pro ně vytvořit alespoň trochu snesitelnější podmínky v ubytování, stravování a celkové péči. Navzdory zákazu tam existovaly i regulérní školy.
Díky iniciativě umělců, literátů a vzdělanců vůbec vzkvétal v ghettu kulturní život. Organizovaly se přednášky a zájmové kroužky a byla zřízena dokonce i knihovna se 60 000 svazky. Náboženský život měl velmi těžké podmínky, nicméně nebyl oficiálně zakázán.
Kvůli šíření zpráv a zvěstí o vyhlazování Židů se nacisté rozhodli připravit ghetto na návštěvu zástupců Mezinárodního výboru červeného kříže. Před plánovanou inspekcí omezili transporty do Osvětimi, zřídili kavárny a vysadili květiny. Komise přijela 23. června 1944 a vnější zdání života v ghettu na ni učinilo hluboký dojem. Němci využili vylepšený stav ghetta a natočili tam propagandistický film „Hitler dává Židům město“. Většina vězňů, kteří byli donuceni v něm hrát, včetně členů Židovské rady, byla po skončení natáčení poslána do plynových komor v Osvětimi.
Ghetto bylo osvobozeno 8. května 1945 Rudou armádou.
Ghettem prošlo během jeho existence 140 000 Židů. Asi 88 000 jich bylo posláno na východ, z nich se vrátilo pouze 3 500. Podmínky v ghettu nepřežilo 33 – 35 tisíc lidí. Z 15 000 dětí v ghettu se osvobození dožilo jen 150.

Pedagogické aspekty
  1. Příběh tříletého dítěte, které bylo v Terezíně od věku 3 měsíců a bylo vychováváno přáteli rodičů, kteří zahynuli, lze uzpůsobit různým úrovním žactva.
    Zpočátku lze příběh představit bez zmínky o holocaustu, prostě jako knihu o vztahu tatínka a dítěte a tím se vyhnout hrůze holocaustu. Ušetření citů žáků lze dosáhnout „zabalením“ knihy do „ochranného obalu“ a ukázat těžkosti života v ghettu odpovídáním na žákovské dotazy a tím je postupně seznámit s fenoménem holocaustu. (V tomto případě se vyhněte zmínkám o umírání, raději hovořte o těžkostech židovských dětí v ghettu a o jejich snaze přežít.)
    Snažte se, aby se s vámi děti podělily o své myšlenky a pocity a využijte Tomíkův příběh k ukázání příběhu naděje. Napřed se zaměřte na uměleckou stránku knihy, pak na stránku historickou. Takto budete moci představit různé její aspekty. Kresba a obraz slouží historii a umělci tuto službu museli před nacisty skrývat. Totožnost Tomíkových rodičů byla prozrazena a oni byli stejně jako mnoho jejich přátel popraveni.
  2. Didaktický rozbor obrázků:
    Aspekt věku – přizpůsobení výuky úrovni žáků a jejich schopnostem.
    Začínáte – li s výukou o holocaustu u mladších žáků (1-4. třída), zaměřte se na jeden příběh a na dobrý konec knihy. U starších žáků (5-7. třída) můžete příběh rozšířit o rodinný aspekt a zmínit se o pomoci okolí a Spravedlivých mezi národy. Do výkladu pro 8 – 9. třídy zařaďte i příběh židovské obce a náměty týkající se reakcí okolí. Na střední škole uveďte celý příběh do historického kontextu i s problémem vyhlazování.
  3. Průběh výuky:
    Fáze 1: Pro seznámení s Tomíčkem ukažte napřed všechny obrázky, které se v této fázi zdají být přátelským a pěkným albem, ve kterém každé dítě dítě může rozpoznat samo sebe – vztah tatínků a dětí, kdy se otec snaží v knize zanechat morální odkaz. Univerzální příběh vedle příběhu jednotlivce.
    Fáze 2: Vznesení otázek, které vedou k postupnému představení historického aspektu – pěkné obrázky se mění ve smutný příběh. Odpovědi přizpůsobte úrovni žáků. Čím jsou děti starší, tím budou otázky i odpovědi důkladnější a podrobnější.
    Šestiletým dětem představíme příběh pouze v rovinách, kde se podobá jejich vlastnímu životu. Bez ohledu na holocaust si každé dítě rádo hraje, chodí na výlety, má rádo zvířata a pokud dělá neplechu, zlobíme se na něj. Rádo jí a těší se na své narozeniny. Sní čím bude, až vyroste a doufá, že naplní své sny k radosti svých rodičů.
    Zpočátku se Tomíkův příběh jeví normálním. Zvláštním se začne stávat, když se zaměříme na detaily. Pak začnou vyvstávat otázky týkající se holocaustu a veselé obrázky se stávají čím dál smutnějšími. Odpovědi rozborem obrázků přizpůsobte aspektu věku.
Rozbor obrázků

Tommy se dívá na ghetto

První obrázek – Tommy se dívá na ghetto – co vidíme na obrázku? Tommy stojí na kufru – co si s sebou bereš? Pohled na ghetto – co vidí? (Všechno je v hnědé barvě, ze stromu padá listí. Jaký dojem obraz vyvolává?) Starší žáky můžeme poslat do knihovny, aby tam (sami nebo ve skupinách) vyhledali materiály o vzniku Terezína a ghettech všeobecně.




Narozeniny

Narozeniny (dort se svíčkami) – jaký dort mate rádi? Jaký dárek chcete dostat? Proč malovat dort?
Se staršími žáky zde můžete probírat hlad v ghettech.






Spí za závěsem

Spí za závěsem – Proč spí takto? (trocha soukromí / jako opona?)
Pro starší žáky: přelidnění v ghettu, nedostatek soukromí, strašlivé životní podmínky.






Tomík kreslí – co k tomu používá? Je obrázek smutný nebo veselý?
Starším žákům můžete povědět o kulturním životě v ghettu; hudba a umění jako prostředek odporu. Různé způsoby odporu a cena, jakou za to lidé platili, pokud byli chyceni.

Sníh

Sníh – pro starší žáky - víra rodičů v synovu budoucnost, aby poznal, co všechno na světě existuje. Jakou sílu má naděje v ghettu? Jaký je rozdíl mezi nadějí a iluzí?






Balík – balík

Balík – balík – co rád dostáváš v balíku?
Pro starší žáky: Kdo mohl posílat balíky do ghetta? Co je v tomto balíku jiného, než v balíku normálnímu dítěti? Lze vůbec v ghettu dostat balík? Rút Bondy k tomu říká: „Jak přichází balík do ghetta? To je velmi dlouhá historie. Napřed musí člověk dostat pozvánku na oddělení transportů, kde mu řeknou, že má nárok poslat to, čemu se v jazyce ghetta říkalo „známka“, která opravňovala k dostání balíku. Tuto známku pak mohl poslat blízkým nebo známým ze smíšených manželství, kteří, když dostali známku, mohli zareagovat dvěma způsoby: buď si člověk řekl, že nemá čas ani peníze na to, aby se pídil po jídle, a známku za dobré peníze prodal někomu jinému (který tento tak dlouho očekávaný balík poslal svým blízkým). V tomto případě mohl ubohý obyvatel Terezína na bájný balík čekat celý svůj život, aniž by se mu jeho touha splnila. V případě kladného přístupu, začal dobrodinec hledat věci k poslání. To mohl udělat dvojím způsobem: buď sehnal něco, čemu se říkalo „nebich“ zásilka, to znamená chléb, brabory, křen a tak dále. Nebo opravdu napjal síly – k velkému štěstí obyvatele ghetta – a sehnal tuk, máslo, mouku. Když ukončil shánění potravin, bylo na dobrodinci balík zabalit. To se muselo dělat s citem, aby se balík, Bůh chraň, cestou neotevřel. Pak donesl zásilku na poštu, kde jeho úkol skončil.
V momentě, kdy šťastlivec v ghettu obdržel oznámení, že dostal balík, povolal skupinu mužů, aby mu pomohli. U poštovního úřadu vystál frontu a když se konečně dostal na řadu, zaplatil pět korun (v měně ghetta, která neměla žádnou skutečnou hodnotu) a ke své nevýslovné radosti obdržel balík. Na své posteli se na balík vrhl, blaženě ochutnával věci, které obsahoval a blahořečil lidem, kterým se ho zželelo. Poslal děkovnou pohlednici a doufal, že den, kdy bude svobodný a nebude odkázán na milosrdenství cizích, už není daleko.“
Jak je vidět, dostat balík v Terezíně nebylo vůbec jednoduché. Nicméně se zde zabýváme též světem dětí a proto bychom neměli opominout zmínit i děti, kterým, leželo na srdci blaho bližních. Heinz Prosnitz byl židovský chlapec, kterému se s rodiči podařilo zůstat v Praze. Býval v pokrokovém hnutí Fredy Hirsche a už v době prvních transportů do Lodže začal posílat balíky s jídlem. Lidé věděli o jeho činnosti a proto se na něj obraceli s žádostí o zásilky s jídlem z Terezína a později i z Birkenau. Část peněz na balíky pocházela z amerického Jointu a ostatních dobročinných organizací. Tyto zásilky pomohly mnohým přežít období hladu. Heinz, spolu se svou rodinou a dalšími Židy, byl dopaden říjnu 1944 a poslán v posledním transportu do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře. Budiž chvalořečen za množství jídla, které poslal a zachránil tak mnoho životů.[1]

Tomík se modlí

Tomík se modlí – způsob života okolí – podpora motlitby a víry Pro starší žáky: Otázka identity a víry v takovýchto podmínkách a její význam pro jednotlivce i skupinu.
Egon "Gonda" Redlich měl na starosti sociální systém péče o děti a mládež.
Pocházel z Olomouce a než odjel transportem do Terezína, studoval v Praze na právnické fakultě Karlovy univerzity. Zemřel - spolu s manželkou a synem, který se mu narodil v terezínském ghettu - v Osvětimi, kam z Terezína odjel transportem v září roku 1944. V Terezíně si psal deník, jehož originál byl nalezen v únoru roku 1967 při rekonstrukci jednoho terezínského domu. Deník byl psán částečně hebrejsky, německy a česky.
Z Redlichova deníku “Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem, deník Egona Redlicha z Terezína 1.1.1942 – 22.10.1944”:
10.10.1942
… Hledáme nové formy výchovy, židovské výchovy. Chceme zavádět u malých dětí ranní motlitby. A ejhle… reakční prý je to, zastaralé – Bůh ví co. Nechápou, že ŠEMA JISRAEL není a nemusí být náboženský projev, nýbrž že to může být projev národní. Diskuse o tom mohou být velmi ostré.
11.10.1942
Velká diskuse o “židovských” formách ve výchově dětí. Mnozí vychovatelé, asimilanti nebo lhostejní lidé se stavějí proti hebrejské výchově. Pokoušeli jsme se například zavést u malých dětí ranní motlitby. Mnozí jsou proti tomu – je to podle jejich názoru reakční.
Lze se zmínit ještě o dalším aspektu – od antisemitismu k ideologii, nebezpečí předsudků, náboženství a kultura, kde Židé byli symbolem nacistického pronásledování.

Ovoce, Eskymáci, vlak, hudba, letadlo – to není pohádka – to je pravda.
Podporovat dětskou fantazii a snažit se vidět dobré věci. Vše, co Tommy v ghettu nikdy neviděl.

Eskymáci To není pohádka – to je pravda Letadlo Hudba tommy tommy

A čím bys chtěl být? (malířem, detektivem, inženýrem, prosím tebe, jen ne kšeftsmanem):
Proč Tomíčkovi vysvětlovat takovéto věci? Koneckonců jsou mu jen 3 roky. Strach rodičů, že se toho nedižije. Rodiče Tomíčkovi zanechávají dědictví - chtějí jej naučit víře v sebe sama, v budoucnost, co je dobré a co špatné. Tomík se nakonec stane malířem. Zde se můžete s dětmi zamyslet nad otázkou, kterou skutečnost si malíř Tomíček zvolí k namalování. Pravdu nebo lži, které o ghettu rozšiřovali Němci? Můžete se zmínit i o unikátní funkci ghetta Terezín jako “výstavního ghetta”.

Prosím tebe Detektivem tommy Malířem Jen ne kšeftsmanem tommy



Kdo je nevěsta? Rodiče jsou zvědavi!

Svatba: Kdo je nevěsta? Rodiče jsou zvědavi! Holčička vypadá jako maminka – nejen zvědavost, ale i odkaz pokračovat v životě.

Rút Bondy ve své knize “Vytržené kořeny“ píše:
Chtěla bych, aby se na ghetto Terezín vzpomínalo, tak jak bylo; místo nadřazenosti duše a také tvrdosti, úzkoprsosti i velkorysosti, vzájemné pomoci i ignorance cizího utrpení. Kaleidoskop lidí v pasti a ohrožení, kteří dokázali – z nichž většina dokázala – zachovat obraz lidství, nebýt jeden k druhému krutí a doufat, že se dočkají konce války, který však pro většinu z nich přišel příliš pozdě.

Konec příběhu:
tommyTommy zůstal v ghettu sám, maminka zemřela hladem a tatínek byl poslán do Osvětimi, kde byl umučen k smrti. Leo Haas se z koncentráku vrátil a Tommyho adoptoval. V osmnácti letech mu knihu předal. Tomíček žil střídavě v Čechách, v Israeli a v Německu. Má děti a vnoučata.

Tommy o sobě a o knize:
“Teď budu vyprávět o sobě.
Ale napřed vám chci povědět, že včera večer jsem malé Káťe vyprávěl o trpaslíčkovi, který ztratil čepici. Káťa je moje příbuzná, která žije v Jeruzalémě. Poslechla si příběh a usnula s úsměvem na rtech. Rád vyprávím dětem krásné příběhy. Každému ze svých dětí jsem připravil album, kde jsem napsal o jeho prvních krůčcích, prvních slovech, maloval jsem i lepil obrázky.
Narodil jsem se v Praze v Československu. Praha je krásné město. Teče tam velká řeka, přes kterou vede mnoho mostů. Je tam mnoho starých domů a synagog. V mých očích se Praha podobá městům z pohádek.
V Praze žila naše rodina – Frittovi. Babička a dědeček, tatínek Bedřich, maminka Hansi a já. Měli jsme pěkný dům a myslím, že než nás obsadili němečtí vojáci, byli všichni šťastní.
V Praze žilo mnoho Židů, ale němečtí vojáci, kteří město obsadili, nechtěli, aby tam žili i nadále. Židy trápili, ukradli jim majetek a potom je poslali do jiného, zvláštního města. Spolu se všemi Židy se přestěhovala i naše rodina. Kolem města byly vysoké hradby a nikdo odtam nemohl odejít ani utéct. To bylo ghetto Terezín.
V ghettu jsme s rodiči žili v malém pokoji. Tatínka, který byl malíř i jeho kamarády malíře němečtí vojáci donutili, aby jim a jejich nadřízeným malovali pěkné obrázky. Ale po večerech tatínek a jeho kamarádi tajně malovali jiné obrázky. Malovali trpící lidi v ghettu, domy v ghettu a německé vojáky, kteří trápili Židy.
Po dvou letech na tomto hrozném místě se priblížily moje třetí narozeniny a tatínek řekl: “Teď chci namalovat knihu pro svého syna Tommyho.”
Tatínek mi namaloval knihu obrázků, které vyprávějí o mě, o barvách a o jídle, o ptácích a zvířatech a o dopravních prostředcích k cestování po světě. Obrázky, ze kterých jsem se mohl učit o světě mimo terezínské ghetto, o krásném životě, který všichni povedeme, až skončí válka a my z ghetta odejdeme.
Ale když skončila válka a já a Židé jsme z ghetta odcházeli, tatínek a maminka už nežili. Tatínkův přítel Leo Haas a jeho žena Erna mě adoptovali jako svého syna.
Kniha je v mém novém domě.
Když je mi smutno, tak si otevřu knihu, kterou mi namaloval tatínek Bedřich a dívám se na sebe – na malého Tomíčka, který je v albu namalován - a zahřeje mě u srdce. To album je v mých očích podobné albům plným obrázků a příběhů, které jsem udělal svým dětem, albům, které vám s láskou dělají vaši rodiče.
Teď, když znáte knihu, kterou přichystal tatínek Tommymu, vám chci popřát život bez válek, kde už není zapotřebí vojáků a děti už nebudou trpět. Protože bez dětského smíchu je svět velmi, velmi smutný.

Váš, velký Tommy."

Pro zvětšení fotografií a pro učební hodinu, stiskněte zde.


[1] Rút Bondy, Vytržené kořeny, vydalo Yad Vashem