Jaké je umění o holocaustu?

Poznámka pro učitele:
Umění mnohokrát slouží jako svědek, mapuje události z různých důvodů. Být svědkem není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.1 Když umělec získá materiál, musí se rozhodnout nejen co znázorní, ale také jakým způsobem. Otázka stylu se jeví jako zásadní: Má se stát „kamerou“, která realisticky zachycuje každý detail? Nebo jako expresionistický malíř znázorňuje vlastní subjektivní pocity, zachycuje nejen život v táboře, ale také pocity a tak vyžaduje od diváka emociální reakci – slitování, soucit, odstup. Většina umělců volila přímé zachycení života v táboře.

Příkladem umění jako svědectví každodenního života v táboře je Terezínské ghetto. Historický úvod: Terezín byl vybudován v letech 1780 - 1790 jako pevnost střežící severní přístupy do vnitrozemí Čech. Malá pevnost, tvořící součást terezínského pevnostního systému, proslula v dobách habsburské monarchie jako věznice a trestnice pro vojenské i politické vězně. Němečtí okupanti nejprve v červnu 1940 zřídili v Malé pevnosti policejní věznici pražského gestapa a poté 24. listopadu 1941 ve městě samotném ghetto. Podle nařízení nacistů ghetto plnilo 3 funkce.

1. Sběrný tábor pro Židy z Protektorátu Čechy a Morava, místo pobytu privilegovaných Židů z Německa a zbytku západní Evropy.
2. Průchozí tábor, místo shromážďování před transporty na východ, do vyhlazovacích táborů.
3. Modelové ghetto. Pokud by se někdo zajímal o osud Židů, Terezín je městem, které Hitler daroval Židům.

Na konci listopadu 1941 přijeli první deportovaní, v lednu 1942 byl vypraven první transport na východ. Tyto transporty na východ dále pokračovaly. Složení obyvatel ghetta odpovídá orientaci židovského obyvatelstva ve střední a západní Evropě. Většinu tvořili asimilovaní Židé, dále skupina pobožných Židů a sionistů. Židovská rada – Judenrat – organizovala vnitřní život v ghettu. Úkolem Judenraatu bylo sestavovat seznamy transportů a obecná správa ghetta.

Vzdělávání v ghettu bylo považováno za prvořadé, vychovatelé byli většinou mladí lidé a bývalí členové průkopnických organizací. Děti do 16 let byly v tzv. domovech dětí a mládeže, kde se židovská samospráva snažila pro ně vytvořit alespoň trochu snesitelnější podmínky v ubytování, stravování a celkové péči. Navzdory zákazu tam existovaly i regulérní školy.

Díky iniciativě umělců, literátů a vzdělanců vůbec vzkvétal v ghettu kulturní život. Organizovaly se přednášky a zájmové kroužky a byla zřízena dokonce i knihovna se 60 000 svazky. Náboženský život měl velmi těžké podmínky, nicméně nebyl oficiálně zakázán.

Kvůli šíření zpráv a zvěstí o vyhlazování Židů se nacisté rozhodli připravit ghetto na návštěvu zástupců Mezinárodního výboru červeného kříže. Před plánovanou inspekcí omezili transporty do Osvětimi, zřídili kavárny a vysadili květiny. Komise přijela 23. června 1944 a vnější zdání života v ghettu na ni učinilo hluboký dojem. Němci využili vylepšený stav ghetta a natočili tam propagandistický film „Hitler dává Židům město“. Většina vězňů, kteří byli donuceni v něm hrát, včetně členů Židovské rady, byla po skončení natáčení poslána do plynových komor v Osvětimi.

Ghetto bylo osvobozeno 8. května 1945 Rudou armádou.Pro vedení bylo nejdůležitější vzdělávání dětí a mládeže.

Ghettem prošlo během jeho existence 140 000 Židů. Asi 88 000 jich bylo posláno na východ, z nich se vrátilo pouze 3 500. Podmínky v ghettu nepřežilo 33 – 35 tisíc lidí.

Je možné použít dvou metod. Ukázat všechny obrázky studentům nebo rozdělit studenty do skupin. Ve skupinách studenti analyzují obrázky a odpovídají na otázky, nakonec výsledky analýzy prezentují zbytku třídy.

Obrázky znázorňují příjezdy do ghetta a transporty z ghetta, zachycují též scény z každodenního provozu ghetta.

Lidé jsou zachyceni sehnutí, většinou vyššího věku. Tlačí se v davu, hladoví. Už v názvech obrazů se objevuje kritika situace v ghettu. Např: Ubytovna starších, která spíše připomíná márnici, než místo plné života. (Jeden z možných ůkolů pro studenty: studenti sami pojmenují obrazy a potom se dozví správné názvy). Lidé v transportech mají kolem krku číslo, jsou odlidštění.

Při porovnání s ostatními obrázky je zřejmé, že se jedná o idealizaci života v táboře. Malvína Schalková se rozhodla neztrácet naději a svými díly povzbudit do budoucnosti.

Obrázky popisují návštěvu Červeného kříže a film, který návštěvu dokumentoval. Malíř Bedřich Fritta kritizuje Červený kříž za přehlížení skutečné situace.

- Co symbolizují velké oči? Němce, kteří jako „Velký bratr“ přihlížejí, nebo Červený kříž, který záměrně přehlédl skutečnost známou světu, že nacisté vraždí Židy.

- Na posledním obrázku Fritta kritizuje propagandistický snímek, pořízený po úspěšné návštěvě Červeného kříže: Hitler dává Židům město. Namalovaná žena nemá lidské rysy. Muž ve filmu je ortodoxní Žid, nacisté chtěli zdokumentovat „židovský vzhled“, přestože většina Židů v ghettu byla asimilovaná. Tento Žid také znázorňuje Kurta Gerrona, židovského německého režiséra, který si chtěl natočením snímku zachránit život, ale nakonec byl odeslán transportem do Osvětimi. Nelítostný stroj znázorňuje Němce. Za oponou nahlížíme do skutečného světa, kostlivec – symbol denní reality života v ghettu.

„Musel jsem to udělat, nemohl jsem si pomoc. Srdce mě vedlo, svědomí mi nedalo spát, nenávist vůči fašismu převážila.“ Prohlásil umělec vojín v uniformě Rudé armády Zinovi Tolkačov (1903-1977) v branách pekla. Jeho dílo bylo ovlivněno ideály o spravedlnosti bolševické revoluce.

Po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 se Tolkačov dobrovolně přihlásil na frontu. Až ke konci války na podzim 1944 vojenské autority vyslyšely jeho požadavek a přidělily ho k policejnímu oddělení První ukrajinské fronty, která měla centrum v Lublinu v blízkosti vyhlazovacího tábora Majdanek. Šokován scénami se Tolkačov po 45 dní bez jídla a pití pohroužil do obrazů s tématikou hrůz Majdanku. Tolkačov poskytl své dílo členovi Polsko-sovětské komise pro vyšetřování zločinů nacistů. Člen komise ho požádal, aby dokončil dílo před 27.listopadem 1944, zahájení procesu s veliteli tábora Majdanek. Výstava byla otevřena den před samotným procesem v Lublinském muzeu umění a vzbudila velký zájem polského tisku. V Lublinu prodali 128 000 vstupenek a dále se výstava stala putovní. V cyklu z Majdanku Tolkačov vytvořil sérii symbolů, které se staly vyjadřením děsu života v táboře Majdanek. Tolkačov bez obalu konfrontoval diváky s nebývale brutální realitou, se kterou se sám setkal a oslovil tak sovětské občany i Židy. Krátce po osvobození Osvětimi Rudou armádou Tolkačov doprovází Komisi pro vyšetřování zločinů nacistů do Osvětimi. Znovu cítí potřebu zachytit, co vidí. Nemá dostatek papíru a tak vchází do bývalého velitelství tábora a odnáší si papíry s hlavičkami: Kommandantur Konzentrationslager Auschwitz, I.G. Farbenindustrie Aktiengesellschaft, Der Oberprasident der Provinz Oberschlesien. Hlavičky se staly nedílnou součástí kompozice a vypovídají výmluvně o nacistických utlačovatelích. Maluje pod velkým tlakem. Na skicy připisuje různá svědectví přeživsích. Píše – „pamatovat si, nezapomenout.“ Používal jen omezené prostředky, tužku a papír a přesto se mu podařilo vytvořit dílo významného rozsahu. Divákům jde mráz po zádech při pomyšlení, že před několika dny se na tyto papíry psaly rozkazy k vraždění.

Tolkačov dokumentoval, co viděl, ale také podle výpovědí přeživších. Nebyl svědkem okupace. Cítí povinnost předat dalším generacím, co se zde stalo.

Všechny oběti jsou individuality, ale pachatelé nemají jasné rysy, působí odlidštěně.

Názvem obrazu Tolkačov zdůrazňuje, že život šel dál, přestože lidé byli hromadně vražděni. Je důležité hovořit o přihlížejících v době holocaustu, většina světa stála stranou. Lidé se dobrovolně rozhodli a tak se podílejí na zodpovědnosti během holocaustu. Obyčejní lidé nesou osobní zodpovědnost za události holocaustu.

Lidé stárnuli a trpěli během pobytu v táboře. Při příjezdu jim bylo zabaveno všechno, co je identifikovalo jako lidské bytosti. Na ženy mělo velký dopad ostříhání vlasů, ozdoby ženské krásy. Lidé neprotestovali, neměli na to dostatek sil. V pozadí vidíme pytle s vlasy označené počtem kilogramů, které byly připraveny k odeslání do Německa. Vlasy se používaly na izolaci ponorek, jako náplň matrací atp. Cílem bylo využít vše z vězňů.

Tolkačov v zátiší zpodobnil mrzáky, kteří nemají šanci na přežití, protože nemohou pracovat. Jsou bezmocní na cestě vstříc smrti. Tolkačov využívá známých motivů, aby mohl světu ukázat, jak se mění vnímání světa během holocaustu.

Nepadnou mlčící – Tolkačov si vzal za úkol poskytnout svědectví, kteří byli zavražděni. Stává se jejich hlasem, i když oni sami už promluvit nemohou.

V „Lisa, Lisa“ se objevuje otázka, kterou si kladou mnozí. Co se stalo s definicí humanismu a pokroku? Mona Lisa Leonarda Da Vinciho představuje renesanci. Lisa reprezentuje model po holocaustu. Filozof Teodor Adorno říká, že svět je rozdělen na období od Stvoření světa do holocaustu a na období od holocaustu dál. Nemůžeme žít stejně, holocaust změnil celý svět, nemůžeme jej a následky ignorovat.

Tuto část je možno ukončit citací Tolkačova:

„...Nemohl jsem se odtrhnout od prokleté země a lidského propadliště. Celé mé tělo roztříštilo nekonečné vzlykání, opustil jsem Osvětim. Osvětim zůstala se mnou, scenérie hrůzných obrazů před očima zachycená vojákem Rudé armády, umělcem a Židem.“