Cíle nacistického Německa a smrtící mašinérie Osvětim-Birkenau prostřednictvím fotografií

Dopisy na rozloučenou:

Plonsk, 16.prosince 1942

Prosím vhoďtě tento dopis do nejbližší poštovní schránky. Je ráno. Jedeme s celou rodinou vlakem. Odjíždíme s prvním transportem. Plonsk je čistý (bez Židů, německý výraz). Pozdravujte od nás Bamovi, bydlí na ulici Niska 6.
S pozdravem,1

Legionowo, 16. prosince 1942

Dodatečná platba – 18 grošů, Varšava, ul. Nalewki 47/19

Prosím vás o odeslání tohoto dopisu. Dnes jsme odjeli z Plonsku, celá rodina, všichni Židé. Dáváme na vědomí, že jedeme na svatbu.*
Nashledanou, David2

1. Neznámý Žid vyhodil následující vzkaz pro příbuzné žijící ve varšavském ghettu z okna vlaku směřujícího do vyhlazovacího tábora Osvětim.
2. Tento dopis byl nalezen u vlaku, který směřoval do Osvětimi. Napsal jej Žid David rodině ve varšavském ghettu.
3. *Svatba znamená vyhlazení. Židé používali určité výrazy v jidiš nebo hebrejštině, aby obešli německou cenzuru a mohli vyjádřit své myšlenky a plány.

Osobní svědectví

Cecilie Klein-Pollack

Narodila se v roce 1925 v Jasině, Československu (oblast byla v té době pod maďarskou správou), Jela stejným vlakem jako Lili Jacob. Z Osvětimi byla převezena do tábora Holleischen (Holýšov) v Sudetech a tam se dočkala osvobození britskou armádou. V srpnu 1945 se vdala a stala se matkou 3 dětí. V současné době žije ve Spojených státech amerických.

Bylo nás kolem osmdesáti v jednom vagoně. Vlak byl pro dobytek, nejednalo se o běžný vlak. Byl to dobytčák, ve kterém jsme se málem udusili... místo záchodů jsme dostali několik kbelíků. Několikrát jsme během cesty stavěli a oni řekli švagrovi...Švagr byl s námi, taky sestra a jejich malý Danny, moje máma a já. Byli jsme všichni pohromadě v jednom vlaku, sestru odvezli již dříve z Jasiny, ta s námi nebyla...Když jsme po dlouhé době zastavili, nařídili švagrovi, aby vynesl plné kbelíky a naplnil je vodou. Se stejných kbelíků, kam jsme vykonávali potřebu, jsme museli pít vodu....a pak švagra varovali, že pokud někdo uteče, tak nás všechny zastřelí...Moje maminka se snažila být u mě co nejblíž a objímala mě a chlácholila- nevěděli jsme, co nás čeká, že nás zabijí. Pamatuji si, nikdo nedokázal pochopit, že budou schopni vraždit malé děti.3

Livia Lieberman

Narodila se v městě Oradea, Transylvánii v roce 1922. Po několika měsících mučení maďarskou policií v ghettu, kde byla uvězněna, následoval pobyt v Osvětim-Birkenau od května 1944.

Naložili 70-75 lidí do malého nákladního vagonu, obklopovalo je sžíravé vedro bez kapky vody. Okna zavřená, vagon zaplombovaný. Vlaky se dávaly pomalu do pohybu, cesta se zdála nekonečná. Lidem, kteří byli uvězněni vevnitř se zdálo, že toto utrpení nikdy neskončí. Žádný z maďarských četníků neprojevil sebemenší soucit a ochotu pomoci. Ba právě naopak, jakmile se naskytla příležitost, tak ještě přidávali k našemu utrpení. Lidi se dusili a prosili o otevření oken na několik minut. Tito antisemitští policisté byli ochotni otevřít okno pouze za úplatek – zlaté hodinky za 5 minut čerstvého vzduchu. Výkřiky z ostatních vagonů prozrazovali, že smrt některých byla způsobena udušením a dehydratací organismu. Malé děti plakaly, protože měly hlad, žízeň, nemohly dýchat.

Strašlivá cesta do Země Smrtihlava do krematoria v Osvětimi trvala 4 dni.4

Eliasz Skoszylas

Narodil se v Szemeisieze v roce 1916. Přijel do Osvětim -Birkenau v roce 1943 z Bedzinského ghetta. Odtud byl zavlečen do pobočného koncetračního tábora Gintergrube. V posledních měsících války kopal zákopy v Grietenbergu.

Slova nedokážou vyjádřit tragédii, která se odehrála. Vládl zde nepopsatelný chaos. Hnali nás jako dobytek a přitom kleli a křičeli na nás. Sténání utiskovaných lidí se mísilo s pláčem dětí a naříkáním žen. Bohužel naříkání neobměkčilo svědomí těchto bestií v pánské konfekci. Byli naprosto lhostejní a pracovali jako vraždící mašinérie. Házeli nás do vagonů jako pytle hadrů.Bez jídla, za strašného zápachu a nedostatku vzduchu jsme se vlekli žízniví a bez naděje. Zdálo se, že naše cesta nikdy neskončí.5

Imre Kertesz

Imre Kertesz se narodil roku 1922 v Budapešti, Maďarsku. V roce 1944 byl deportován do Osvětimi a za 3 dni do Buchenwaldu. Po válce pracoval jako novinář a překladatel německé literatury a filozofie. Kerteszovi byla v roce 2002 udělena Nobelova cena za literaturu.

Svítání venku bylo chladné a voňavé, nad širými pláněmi chuchvalce šedé mlhy, a vtom znenadání, ostře jako tón trubky, je odkudsi prořízl ostrý, tenký, rudý paprsek a já jsem pochopil, že právě vidím východ slunce.Bylo to krásné a vlastně zajímavé: doma touhle dobou zpravidla ještě spím. Spatřil jsem taky před sebou, vlevo, nějakou budovu, zastrčenou staničku nebo snad předzvěst většího nádraží. Byla docela malá, šedá a dosud naprosto liduprázdná, se zavřenými okny a s tou směšně strmou střechou, jaké jsem tady cestou viděl už včera:před mýma očima se z té mlhy vyloupl a zpevnil její obrys, její šeď se proměnila ve fialovou a okna se současně s dopadem prvních slunečních paprsků zaleskla rudě. Všimli si toho i jiní a sám jsem o tom taky řekl zvědavcům za svými zády. Ptali se, jestli tam nevidím název obce. Viděl jsem v tom rozbřesku dokonce dvě slova, na užší straně budovy proti směru naší jízdy, na zdi pod střechou: tím špičatě vykrouženým německým písmem tam bylo napsáno „Auschwitz-Birkenau“, s dvojitým vlnitým spojovníkem uprostřed. Marně jsem pátral ve svých zeměpisných vědomostech a moudřejší nebyli ani ostatní.6

Primo Levi

Narodil se v Turínu v Itálii v roce 1919. V lednu 1944 ve věku 24 let ho zajala italská fašistická milice a odvezla do Osvětimi. 27. ledna 1945 po osvobození tábora se vrátil do Itálie. Je autorem mnoha knih o Osvětimi, které se staly klasikou. Mezi nimi „Je-li toto člověk.“ V roce 1987 spáchal sebevraždu.

Dvířka se za námi okamžitě zavřela, ale vlak se dal do pohybu až večer. S úlevou jsme se dověděli místo našeho určení – Osvětim: jméno, které tenkrát pro nás nemělo žádný obsah, nějaký kus této země se tak nicméně musel jmenovat.

Škvírou jsme zahlédli známá i neznámá jména rakouských měst – Salcburk, Vídeň, potom českých, a nakonec polských. Večer čtvrtého dne začala být citelná zima, vlak projížděl nekonečnými temnými borovými lesy a očividně stoupal. Všude spousta sněhu...Když vlak zastavil, nikdo se už nepokoušel navázat spojení s vnějším světem, cítili jsme se už na „na druhé straně“. Přišla dlouhá zastávka v polích, potom se vlak velice pomalu rozjel a transport se definitivně zastavil za noci uprostřed temné a mlčenlivé pláně.

Primo Levi, Je-li toto člověk, Sefer 1995, přeložila Drahoslava Janderová, str.16-17.

Po práci s fotografiemi a četbě výpovědí se studenti budou zabývat následujícími tématy ve třídě nebo ve skupinách.

• Během četby výpovědí se zamyslete nad odpovědmi na následující otázky:
  1. Jaké jsou podmínky popisované ve svědectvích.
  2. Jaké jsou zápachy a zvuky?
  3. Co se stalo s pojmem času? Jak je popsán?
  4. Vědí deportování něco o cíli cesty.

  Poznámka pro učitele:

  Otřesné fyzické podmínky: tlačenice, nedostatek vzduchu, nedostatek soukromí pro hygienu, stejné kbelíky na vodu a vykonávání potřeb. Všude se vine nevábný zápach a křik lidí provázející úmrtí dospělých i dětí. Někdy se též mísí s řvaním vojáků. Většina lidí něměla nejmenší ponětí o cíli cesty. Jen pár jedinců znalo místo určení. Podle výpovědí Imre Kertesze a Prima Leviho jméno Osvětim pro ně nic neznamenalo, tato neznalost jim poskytla vlastně i přechodný pocit bezpečí.

Svědci vypovídali z pohledu vězňů, kteří byli deportováni vlakem. Následuje svědectví z jiného úhlu. Tadeusz Borowski byl polský vězeň, který byl zavřen za činnost v odboji. Pracoval v „Komandu Kanada“7 a popisuje příjezd vlaku do tábora:

„Přijíždí transport.“ Někdo řekl. Vidíme vlaky v zatáčce, dobytčáky jedou k nám, z lokomotivy se vyklání strojvůdce, mává a píská na píšťalku. Lokomotiva píská s kříkem, dýmem, vagony se pomalu přibližují k rampě. V zatarasených malých oknech se objevují tváře bledých, chřadnoucích, vyčerpaných tváří, ustrašené ženy, neoholení muži. Zírají v úžasu na zastávku. A pak se najednou uvnitř vagonu hýbají a tlačí se proti dřevěným prknům. „Vodu! Vzduch! “ – zoufale křičí.8

• Jaký je popis lidí v tomto svědectví?

• 1. 1
• 2. 2
• 3. 3
• 4. 4
• 5. 5
• 6. 6
• 7. 7
• 8. 8

Cecilia Klein-Pollack

Dojeli jsme do Osvětimi. V okamžiku, kdy se otevřeli dveře, objevili se vězni v pruhovaných uniformách.Přišli k našemu vlaku a a začali na nás křičet, ať okamžitě všechno odložíme a jdeme. Švagr měl snad zázrakem ještě u sebe hodinky. Zeptal se: „Co se to tu děje?“ Zezdola se ozýval nářek a křik v němčině...Sestra se okamžitě po otevření dveří vrhla z vlaku, protože Danny plakal a dusil se, cesta vlakem byla strašlivá, hrozná. Lidé omdlívali. Dávali jsme jim přičichnout k čichací soli, aby se probrali. Je nemožné popsat průběh cesty, byli jsme šťastní, že jsme dojeli. Mysleli jsme si: „Tak jsme tady, nic horšího nás už nemůže potkat.“1

Helena Cytron (po válce Ziporah Tahori)

Helena Cytron se narodila roku 1922 v Československu. Na jaře r. 1942 jako dvacetiletá byla deportována do Osvětimi jedním z prvních transportů ze Slovenska. V táboře se dostala do různých pracovních skupin, mezi jinými i do „Komanda Kanada“. Díky této práci se jí podařilo zachránit sestru Šošanu. V roce 1945 společně se sestrou šly na pochod smrti a po osvobození emigrovaly do Izraele. Měla 2 děti, žila v Tel Avivu až do smrti v roce 2006.

Hned jak jsme přijeli do Osvětimi začali na nás křičet:„Alles Raus!“ „Všichni ven,rychle!“ Všechno se seběhlo rychle za velkého křiku. Když jsme se vzpamatovali a konečně byli schopní se postavit na nohy, které ztvrdly po dlouhém sezení, začli nás bít. Od okamžiku, kdy jsme se dostali ke dveřím nás bili rákoskami za pomalý pohyb, všude kolem nás esesáci a psi. Když jsme se dostali z vagonu, přikázali nám odevzdat zbylé šperky – drobné náušnice, hodinky.2

Batya Druckmacher

Narodila se v Lodži v roce 1914. Před válkou byla v domácnosti a v lodžském ghettu se starala o děti. Do Osvětimi-Birkenau přijela v roce 1944, přežila pobyt v Osvětimi, Bergen-Belsenu, pracovní tábory v Německu a Dachau.

20.října 1944 poslali všechny Židy z ghetta do Osvětimi. Přijeli jsme pozdě v noci a seděli ve vagonech až do šesti hodin ráno. Z dálky jsme viděli, jak odvádějí bosé a vyholené muže na práci. Žebrali o kousek chleba, my se za několik dní ocitnem na jejich místě. Mezi lidmi vypukla panika. Lidé křičeli a německé kápo je švihal holí po chodidlech. Hodili jsme jim chleba, aniž bychom si všimli kápů se psy, kteří procházeli kolem.3

Feige Sauberman

Narodila se v Klementowě v roce 1922. Byla deportována z nucených prací pro BMW v Mnichově do Osvětimi. Po Osvětimi byla vězněna v Bergen Belsenu a dalších třech táborech až do osvobození.

18.května 1944 jsme přijeli do Osvětimi. Byla noc. Přes utrpění a beznaděj, kterou každý pociťoval, jsme se zajímali o náš další osud. Naším jediným zdrojem informací byli esesáci, kteří nás doprovázeli do Osvětimi. Odpovídali vyhýbavě. Když jsme viděli kouřící komín, ptali jsme se, co je to za továrnu. Cynicky se nám vysmáli a řekli, že je to kantýna, kde vaří kávu pro dělníky. Když jsme se dostali blíž okamžitě jsme pochopili o jaký druh kantýny se jedná.4

Imre Kertesz

Potom už mě probudil okolní rozruch a pohyb. Venku teď už svítilo slunce naplno. Vlak zase pokračoval v jízdě. Zeptal jsem se kluků, kde jsme a říkali, že pořád na stejném místě, zrovna jsme se rozjeli:takže mě zřejmě probudilo právě to trhnutí, zdá se. Ale teď už není pochyb, dodali, vpředu jsou vidět továrny a nějaká osada. Za chvíli hlásili od okna, a taky jsem si toho všiml sám podle rychlého střídání světla a stínu, že jsme projeli jakousi klenutou bránou. Za další chvíli se vlak zastavil a lidé od oken oznamovali velice rozčileně, že vidí stanici, vojáky, lidi. Mnozí se začali ihned sbírat, oprašovat, někteří, hlavně ženy, se chvatně upravovali, česali. Naproti tomu zvenčí jsem slyšel blížící se údery, rachot, řinčení dveří, změť hlasů a pokřikování lidí valících se z vlaku, takže jsem musel uznat: není pochyb, jsme u cíle, opravdu.Měl jsem docela přirozeně radost, cítil jsem však, že jinou, než jakou bych měl dejme tomu včera nebo spíš předevčírem. Potom to zarachotilo i na dveřích našeho vozu a kdosi, asi jich bylo víc, odšoupl ty těžké dveře.

Nejdřív jsem zaslechl jejich hlasy. Mluvili německy nebo jakýmsi jazykem němčině velice podobným, a zřejmě všichni najednou. Pokud jsem tomu rozuměl, přáli si, abychom vystoupili. Místo toho však jakoby se spíš oni drali nahoru mezi nás, prozatím jse neviděl nic. Ale hned se rozneslo, že kufry a zavazadla zůstanou, kde jsou. Později – vysvětlovali, překládali a šíříli tu zprávu kolem dokola – všichni dostanou samozřejmě zpět, co komu patří...Konečně jsem spatřil zdejší lidi. Byl jsem velice překvapen, vždyť jsem koneckonců teď viděl poprvé v životě – alespoň takhle zblízka - opravdové trestance v pruhovaných mundúrech zločinců, s lebkami dohola ostříhanými, s kulatými čepicemi.5

• 1. 1
• 2. 2
• 3. 3
• 4. 4
• 5. 5

Cecilie Klein-Pollack:

Švagr se jich zeptal:„Co se to tu děje?“ Nikdo mu neodpověděl. Měl jestě hodinky, dal mu je, zatímco sestra byla dole a já zůstala v blízkosti maminky.
Řekl: „Pokud máte děti, pošlete je od sebe ke starším lidem, nebo k ženám s dětmi, protože ženy s dětmi a starší lidé budou zabiti. Zabijí je hned ten večer,kdy přijedou. Tato skupina nemá šanci na přežití.“ Nemohla jsem tomu uvěřit, stejně tak moje máma. Rozběhla se dolů k sestře a já s ní. Obrátila se na ní:„Holčičko moje, právě jsem zjistila, že matky s dětmi to budou mít jednoduché. Je přece jasné, že se postarají právě o ně. Ale bezdětné pošlou na tvrdou práci a to, jak dobře víš, nepřežiju. Ty jsi mladá, určitě přežiješ.“ A než se sestra stačila rozkoukat, babička jí vzala vnoučka z náručí . A následně ji přiřadili do skupiny dětí a žen.1

Livie Lieberman

Řekli nám, abychom nechali zavazadla ve vagonech. Staré lidi shromáždili na jednu stranu, mladší na druhou, ženy a muže zvlášť. Rozdělili děti od matek, manželky od manželů. Nesměli jsme se rozloučit a tak jsme opustili naše drahé bez jediného slůvka. Tloukli nás, bili nás bez slitování.2

Batya Druckmacher

Jeden z trýznitelů se mě zeptal, čí je dítě, které stojí vedle mě. Sestra mě chtěla zachránit a tak řekla, že dítě je její. Křičela jsem, že dítě je mé, ale zmlátili mě za lež. Odvedli mé dítě a sestru...3

Regina Widawska

Narodila se v Lodži 1913. Před válkou pracovala jako sestra v židovské nemocnici v Lodži. Do Osvětim-Birkenau přijela v srpnu 1944 z lodžského ghetta. Po evakuaci z Osvětimi byla v táborech Freiburg a Mauthausen.

Dvacátého osmého srpna nás poslali do Osvětimi. Když se otevřeli dveře vagonů, „Kanaďané“ se okamžitě objevili. Tak se říkalo Židům, kteří pracovali ve skladu. Přikázali nám nechat všechno ve vagonech a odevzdat cennosti. Pochopili jsme, že nás zabijí. Hodila jsem na zem zavazadla, ale maminka se nechatěla vzdát baťohu. Museli jsme se seřadit do zástupu, stála jsem blízko maminky. Jeden z „Kanaďanů“ se ke mě přitočil a řekl mi:„Odejdi od mámy, za dvě hodiny už nebude žít.“ Maminka nás slyšela. Než jsem si uvědomila význam jeho slov, esesák mě odtrčil na jednu stranu a maminku na druhou. Okamžitě zorganizovali selekci a maminku jsem již nikdy neviděla.4

Eliasz Skoszylas

Gestapák, který všechno řídil si počínal tak obratně, že jsme vůbec nechápali oč tu běží. Okamžitě poslal starší lidi a děti do aut, která je odvážela přímo do krematoria. Nevím, co se v těchto autech dělo. Nebyl jsem schopen cítit a uvnitř ve mně všechno zemřelo.5

Olga Elbogen

Stála jsem se starší sestrou vedle mladší sestry. Nás dvě poslali napravo, nestačili jsme se rozloučit s mámou a mladšími sourozenci. Měli jsme u sebe nějaké jídlo z domova, dala jsem je mámě a řekla:„Uvidíme se večer.“ A to bylo vše, už jsem je nikdy neviděla. Atmosféra v Osvětimi byla napnutá, jakou jsme do té doby nepoznali.6

Po práci s fotografiemi a přečtením svědectví se studenti zabývají otázkami ve skupinách.

• Přečtěte si následující úryvek a odpovězte na otázky.

Rudolf Hoess (Velitel tábora Osvětim)7

Během celého období do roku 1944, některé operace byly prováděny v nepravidelných intervalech... Každá expedice probíhala po dobu čtyř až šesti týdnů. Během této doby přijížděly každý den vlaky s 2 000 osob. Tyto vlaky přesunuli na jinou kolej do Birkenau a lokomotivy jely zpátky. Personál, který doprovázel transport, musel okamžitě opustit prostor poté, co personál tábora přebral vězně.

Dva lékaři – důstojníci S.S. přezkoumávali schopnost pracovat. Vězni schopní práce někdy odpochodovali do Osvětimi a někdy do Birkenau. Neschopní práce byli nejdříve odvezeni do provizoria a později do nově postaveného krematoria.8

• Co je to selekce? Proč nacisté prováděli selekce?

Poznámka pro učitele:

1. Z výpovědí přeživších se dozvídáme o hrůze, bolesti a traumatech. Na základě výpovědí vyvstává otázka, jak to bylo vůbec možné? Kdo byl schopen vraždit? Pohled na pachatele je velmi důležitý. Chladný mechanismus je ve výpovědích přesně popsán.
2. Při využivání primárních zdrojů je nutné zdůraznit, kdo je svědek, jaké jsou podmínky kolem vzniku svědectví, kdy se odehrává atd. Výpověď Hoessa pochází z jeho procesu. Podobné svědectví můžeme najít v diáři, který si vedl během vazby v Polsku.
3. Osvětim fungovala jako koncentrační i vyhlazovací tábor, pár jedinců bylo vybráno na práci, zbytek odeslán na smrt. Neschopní práce nastoupili na poslední cestu, zejména starší lidé, matky s dětmi.

• Jaké informace dodávají svědectví k fotografiím?
• Jak rychle selekce probíhaly podle svědectví a jak ovlivnily deportované?
  Poznámka pro učitele:
  Rychlé tempo zaručovalo, že lidé nechápali, co se děje, nestačili se rozloučit s blízkými.
• Jaké pocity měli lidé během selekcí?
• Mnozí přeživší popisují selekce jako největší trauma v životě? Dokážete tuto skutečnost vysvětlit?
  Poznámka pro učitele:
  Rozdělení rodin a neumožnění rozloučení je velmi bolestné. Mnozí přeživší cítí vinu, že přežili a jiní zemřeli.
• Co se stalo s židovskými rodinami během selekce? Chápaly dosah svých rozhodnutí? Poznámka pro učitele:
  Rodiny byly rozděleny, některé ženy pomáhaly dcerám a braly k sobě vnoučata. Dcery se připojovaly ke starším matkám, aniž by tušily, že se tím odsuzují k smrti.
• Jaký byl osud většiny po selekci?
  Poznámka pro učitele:
  Odpověď na tuto otázku nalezneme ve fotografiích. Většina byla poslána na smrt hned po příjezdu a ostatní vybráni na nucené práce. Další informace naleznete v Příloze č.2.
• Jak vězňové pomáhali nově příchozím? Jaké je morální otázky řešili?
  Poznámka pro učitele:
  Vězni se snažili naznačit, co se bude dít. Otázka, která před nimi vyvstala zněla, mají říct vůbec něco, někteří byli za varování jiných vězňů potrestání. Tadeusz Borowski řekl: „Zákon tábora zní, že vězni jsou oklamáváni až do hořkého konce.“ Proč?

• 1. 1
• 2. 2
• 3. 3
• 4. 4
• 5. 5
• 6. 6
• 7. 7
• 8. 8

Cecilie Klein-Pollack

Tam odešla máma s ostatními, do plynové komory, My jsme se ocitly na jiném místě, musely jsme se svléknout. Všechno nám vzali, nastrkali nás do sprch, nejprve pustili vařící vodu až nás opařili a potom naopak studenou. Běhaly jsme a potom nám nejprve oholili vlasy a potom intimní partie...dali nám každé nějaké hadry...Někdo potřeboval velikost 38 a dostal velikost 52 a obráceně. Když jsme nastoupily do řady, nepoznávaly jsme se.1

Helena Cytron (po válce Ziporah Tahori)

Okamžitě nás vedli k budově, na které bylo napsáno „Sauna“, jinými slovy – koupelna. Hodiny jsme stály v řadě, ještě ve vlastním oblečení a s dlouhými vlasy, choulily jsme se jedna k druhé, pocházely jsme z různých koutů Slovenska, držely jsme se v blízkosti rodaček a tak jsme se cítily bezpečněji. Stály jsme celou věčnost a všimly jsme si, že za domem, za zdí se potácejí přízraky, myslely jsme si, že je to blázinec, který právě otevřeli a různí šílenci se dostali na svobodu.
Když jsme se dostaly za zeď, pochopily jsme, že my samy jsme se staly podivnými postavami, během chvilky se z nás staly zvířata, protože jsme se nepoznávaly a ztratily jsme poslední záblesk lidskosti a přátelé. Moje nejlepší kamarádka stála vedle mě a já ji nepoznala. Po koupeli nám vytetovali číslo.
Vzali nám všechny cennosti. Byly jsme zvědavé jakou práci a oblečení dostaneme. Nakonec k nám přišla Židovka, která nesla plnou náruč onucí, které měly nahradit naše civilní oblečení, které nám vzali. Dostala jsem obnošenou černou sukni a krepovou blůzu. Spodní prádlo nedostala žádná. Boty nebyly určeny pro obě nohy. Jedna žena si nemohla boty obout, jak byly úzké. Němec se jí ptal proč si nebere boty. Když uslyšel její odpověď, zkopal ji tak, že už nevstala.2

Primo Levi

Haftling: naučil jsem se, že jsem haftling. Jmenuji se 174 517, pokřtili nás a až do konce života budeme mít na levé ruce vytetované znamení.
My Italové jsme se rozhodli, že se budeme scházet každou něděli večer v jednom koutě tábora. Brzy jsme to ale vzdali, protože bylo příliš smutné počítat se a zjišťovat, jak nás týden od týdne ubývá a jak jsme čím dál ošklivější a sešlejší. A dalo tolik námahy, udělat těch pár kroků. A pak, když už jsme se sešli, začali jsme vzpomínat a přemýšlet, a tomu bylo lepší se vyhnout.3

• 1. 1
• 2. 2
• 3. 3
• 4. Rudolf Hoess – Velitelem v Osvětimi – Autobiografická výpověď hromadného vraha. S úvodem Lorda Russella z Liverpoolu (Londýn, Pan Books, 1961), str.219,220.

Feiser Silberman

Viděli jsme dlouhé okno přes celou délku obrovské stavby, která byla hermeticky uzavřena širokými železnými mřížemi. Za mřížemi vidíme lidi, které za bití a štěkotu psů odvedli před námi. Tito zoufalí lidé pravděpodobně věděli, co je čeká. Beznadějnými výkřiky a srdceryvnými prosbami se dovolávali Boha a volali své blízké...Potom co jsme viděli, jsme už nejmenším nepochybovali, že Osvětim je Peklo.1

Haya Pomeranz

Narodila se v Kresniku v roce 1910. Do Osvětim-Birkeanau přijela z Majdanku. Dále byla poslána do Bad-Achen a Bergen-Belsenu.

Odebrali matkám děti, všichni sténaly, ale nebesa se neotevřela a Bůh nepomohl. Oblaka ronila slzičky, ale nikdo si nevšímal dětského pláče. Odvedli je do plynových komoar a do krematoria. Plameny šlehaly do nebe, ale nic se nestalo, protože Bůh a andělé spali.2

Meir Wieselstier je izraelský básník a překladatel. Narodil se v Moskvě v roce 1941, v roce 1949 se přistěhoval do Izraele. Studoval práva, filosofii a všeobecnou historii. Byla mu udělena Bialikova cena za literaturu v roce 1995 a Izraelská cena za poezii a literaturu v roce 2000. 

• 1. 1
• 2. 2
• 3. 3

Fotografie, které Lili Jacob uviděla, když našla album v květnu 1945