"Návrat domů" - plán lekce holocaustu

Úvod

Jaro nebylo nikdy tak krasné jako roku 1945, šest let nejhorší války v dějinách lidstva skončila. Nacistický režim byl poražen. Vojáci spojeneckých armád přišli ze západu a východu a setkali se nad doutnajícími troskami Berlína. Celou Evropu zachvátila vlna radosti z vítězství a oslav konce války. Na obou stranách, které byly zanedlouho rozděleny „Železnou oponou.“, vypukly projevy spontánního nadšení a bratrství, které ukončili válečnou noční můru. Na prchavý moment se zdálo, že nastal nový začátek pro celé lidstvo.

Existovala však skupina lidí, která se nezapojovala do všeobecné euforie, evropští Židé. Židé se stali součástí boje proti Hitlerovi, ale nesdíleli pocit vítězství. Vítězství pro většinu z nich přišlo příliš pozdě. Došlo k zavraždění podstatné části židovského obyvatelstva. Tradiční centrum židovského osídlení Polsko zaznamenalo největší ztráty. Z 3 500 000 Židů žijících v předválečném Polsku se konce války dožilo pouhých 250 000, z kterých se většina nacházela na území Sovětského svazu. Podobná bilance byla i v Československu, Jugoslávii a zemích Balkánu. Židy z východní Evropy zamordovala nacistická mašinérie. Ztráty židovských obcí ze západní a jižní Evropy nedosáhly takové výše, ale i tyto komunity vystoupily z války silně otřeseny. Ve svých vzpomínkách přeživší nevěnují V-day takovou pozornost, protože se sami necítili součástí oslav.

Fotografie zachycují dramatické momenty během osvobození a po něm, setkání židovských dobrovolníků Britské armády s vězni, návrat do Polska, pogrom v Kielcích, útěk Bricha z Evropy, tábory pro utečence (DP camps), emigraci, aliyu.

Fotografie byly součástí výstavy v Muzeu Diaspory v Tel Avivu, která se uskutečnila v roce 1985 ve spolupráci s Ghetto Fighters House, Kibbutz Lohamei Hagetaot a za podpory Mezinárodního výzkumného projektu Shaula Avigura týkajícího se poválečného přistěhovalectví. Přípravu a následné uskutečnění iniciovala profesorka Anita Shapira s Yeshayahu Weinbergem, prvním ředitelem Muzea Diaspory.

Témata

Osvobození – den spásy, ale rovněž počátek uvědomnění o velikosti katastrofy. Snahy posbírat roztříštěné střepiny života a začít znovu počaly tehdy a tam.

Setkání s Židovskou brigádou – první kontakt přeživších s jišuvem (organizovaná židovská komunita v Palestině před založením státu Izrael v roce 1948) je s palestinskými židovskými dobrovolníky z Židovské brigády britské armády. Pohled na vojáka s odznakem šesticípé hvězdy na rukávě způsobuje přeživším silné pohnutí; vštěpuje národní hrdost a ztotožnění.

Pokus o návrat domů – těch něco málo přeživších bojovníků z ghett, partizánů, a jednotlivých Židů, co utekli do lesů, se snaží navrátit do svých domovů, a hledat příbuzné a přátele.

Překročení hranic – útěk přeživších holokaustu z Polska, který samovolně začal po osvobození, se rozvinul v masový exodus podporovaný, organizovaný a řízený mladými Židy, s cílem dovést přeživší do Palestiny.

Utečenci a bezdomovci – v létě roku 1945 byli zařízeny tábory pro Židy v Američany okupovaných zonách Německa a Rakouska. Tyto tábory byly definovány jako komunity pro utečence pod ochranou vojenských správ a byly řízeny tými organizací UNRRA, Joint, a jiných židovských humanitárních organizací. Život v utečeneckých táborech byl aktivní a plný života, navzdory omezujícím podmínkám.

Nové domovy v zámoří – brány Spojených Států, Kanady a jiných západních zemí byly utečencům zavřeny. Do roku 1948 jich jen 12 000 smělo emigrovat do Spojených Států.

Na cestě do Palestiny – tajná imigrace do Palestiny byla znovu obnovena v roce 1944. Pod vedením Ha-mossad le-Alija Bet (pomocné imigrační agentury) byla založena přistěhovalecká síť, která kupovala, vybavovala a operovala s různými druhy lodí na ůčel imigrace. Alija Bet se spojila s hnutím Bricha, a tyto samostatné sítě spolupracovaly pod vedením Šaula Avigura. Přidala se k nim třetí organizace, Hagana, která operovala přes Palyam, námořní jednotku oddílů Palmachu. Hagana byla zodpovědná za doprovod lodí a vylodění přistěhovalců na březích Palestiny. Bohužel, tato operace nepřinesla konec útrapám vykořeněných přeživších; jejich pouť je dovedla do vězeňských táborů v Palestině a na Kypru: kolem 50 000 přeživších bylo drženo za ostnatými dráty na Kypru.

Přehled pojmů

UNRRA
Iniciály oddělení OSN United Nations Relief and Rehabilitation Administration, které nabízelo pomoc uprchlíkům a občanům osvobozených spojeneckých zemí Evropy a Dálného východu. UNRRA se zaměřovala na země, které kvůli hospodářské krizi nemohly dovážet základní zboží. Agentura se také pomáhala starat o miliony utečenců, a jejich repatriaci. UNRRA byla založena 9. listopadu 1943, v Bílém domě ve Washingtonu.

Židovská brigáda
V hebrejštině známá pod názvem Hativa Yehudit Lohemet (židovská bojová brigáda), tato jednotka v rámci britské armády sestávala z palestinských židovských dobrovolníků. Byla založena v září 1944, a účastnila se bojů od března do května 1945 na italské, jugoslávské a rakouské frontě. Jednotky brigády byly posílány z italského Trevisia do střední a východní Evropy, a do utečeneckých táborů v Rakousku a Německu. Brigáda byla rozpuštěna v roce 1946.

Bricha
Hebrejské slovo znamenající útěk dalo název masové imigraci po druhé světové válce, kdy 250 000 přeživších holocaustu, především ze střední a východní Evropy, putovalo do utečeneckých táborů v Německu a jiných zemí západní Evropy. Organizovaná Bricha začala v roce 1944 skupinami židovských partizánů z oblastí měst Vilnius, Równe a Czernowitz. Jejich cílem po osvobození byla imigrace do Palestiny. Bricha byla nejrozsáhlejším projevem tajné organizované imigrace do Palestiny.

Joint (AJJDC)
Zkratka názvu American Jewish Joint Distribution Committee. Organizace založená v roce 1914 se stala hlavním nástrojem pomoci amerických Židů pro Židy střední a východní Evropy během holocaustu. Hmotná pomoc distrubuovaná Jointem se dostala k mnoha Židům a některým pomohla přežít. Po válce byl Joint hlavní židovskou organizací, která provozovala utečenecké tábory v Německu, Rakousku a Itálii; rovněž podporovala zbývající Židy v jiných evropských zemích. Joint dodnes působí v židovských obcích po celém světě.

Alija Bet
Hebrejský název pro tajnou židovskou imigraci do Palestiny v době britského mandátu. Přistěhovalci, kteří se tímto způsobem dostali do Palestiny, byli označováni jako ma'apilim a pro Brity byli ilegálními imigranty. V době založení státu Izrael, byl každý pátý Žid „ilegálním“ přistěhovalcem, a do země se dostal tajně. V posledních třech letech Alija Bet, 1945 až 1948, se více než 83 000 lidí dostalo do Palestiny na 64 plavidlech všech druhů a velikostí. Alija Bet představuje stěžejní kapitolu v dějinách Židů. Toto významné drama zachycené v literatuře a poezii tvarovalo židovské povědomí v národním boji. Centra Aliji Bet se rozrůstaly po celé Evropě - ve Francii, Itálii, Jugoslávii, Řecku, a dalších zemích.

Pogrom v městě Kielce
4. července 1946 došlo k pogromu v polském městě Kielce. Lůza zmasakrovala 42 Židů, mezi nimi přeživší holokaustu, děti a těhotné ženy. Tato traumatická událost uspíšila exodus Židů směrem na západ, coby součást hnutí Bricha.

Červený kříž
Červený kříž byl založen v roce 1863 v Ženevě, kde sídlí jeho ústředí. Jeho hlavními úlohami je sloužit jako neutrální prostředník mezi válčícími stranami, a coby garant Ženevských úmluv z roku 1864, má dohlížet na zavedení a dodržování humanitární legislace. Představitelé Červeného kříže byli zřídka svědky deportací a genocidy. Až téměř do konce války neměli přístup do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Po válce zabezpečili přeživším pomoc a podporu. Švédský červený kříž přijal tisíce přeživších z koncentračních táborů, včetně nejméně 2 000 Židů, a udělal maximum pro jejich rehabilitaci.

Deportace na Kypr
Aby zamezila tajné imigraci do Palestiny, rozhodla se britská vláda 7. srpna 1946 deportovat „ilegální“ přistěhovalce na Kypr, a tam je držet ve vězeňských táborech. Přistěhovalci se nenechali zastrašit, navzdory tomu, že více než 50 000 jich bylo vězněno na Kypru mezi 13. srpnem 1946 a 10. únorem 1949. Po založení státu Izrael byly tábory zavřeny.

Přeživší holocaustu
Biblický výraz v hebrejštině she'erit hapleta, zbývající přeživší, byl po druhé světové válce používán na označení přeživších holokaustu. Poté, co bylo vyvražděno kolem 6 milionů Židů, zbylo jich 3 milony v Evropě – zhruba jedna třetina židovského obyvatelstva, které žilo v Evropě v roce 1939. Většina židovských přeživších a uprchlíků odmítla znovu začít život v Evropě a volila emigraci.

Utečenci
Po skončení války našli spojenci v okupované Evropě kolem 8 milionů lidí, kteří byli vykořeněni a vyhnáni ze svých domovů a drženi v různých stupních podrobení. Koncem roku 1945 bylo více než 6 milionů repatriováno. Zbývající 2 miliony se rozhodli nevrátit se do zemí svého původu z různých důvodů, jako například sovětská okupace těchto zemí, strach z represe, ekonomické faktory. Zodpovědnost za péči o ně padla především na americkou armádu. Více než 80 procent těchto uprchlíků byli křesťané, ostatní byli Židé. Židům se dostalo zvláštní pozornosti, jelikož nejvíce trpěli nacisty a válkou samou o sobě, a také protože američtí, britští a palestinští Židé přesvědčili své vlády nabídnout jim humanitární pomoc.

Pedagogické cíle

1. Umožnit studentům pracovat s primárními zdroji. Fotografie a svědectví se doplňují při vytváření obrazu poválečné doby.
2. Prostřednictvím řízené diskuze navodit atmosféru pro pochopení nesnadné situace přežívších.
3. Seznámit studenty s méně známými skutečnostmi, které se týkají šoa.

Průběh hodiny 

1. V okamžiku osvobození
Osvobození vyhlazovacího tábora Dachau americkou armádou 29.4.1945

A. Úvodní diskuze ve třídě.
Co pro vás znamená osvobození?
Jaký je rozdíl mezi osvobozením a svobodou? 
Učitel zaznamenává odpovědi na tabuli.
 

B. Výstava všech fotografií
Která z fotografií podle vás reprezentuje osvobození?
Studenti procházejí výstavou a vybírají fotografii, v malých skupinách diskutují o tom, proč tuto fotografii vybrali.

C. Práce se svědectvími 
Osvobození
Samuel Pisar, Jako Fénix z popela (Like the Phoenix, Jerusalem, Schocken, 1981)

Delší dobu mě ohlušovala palba z Grodzisku u Varšavy až jednoho lednového dne roku 1945 nám oznámili, že se tanky Rudé armády přiblížily až k městskému tržišti. 
Zdálo se mi, že v ten šťastný den nás obklopoval zármutek jak nikdy jindy....27.leden byl nejsmutnějším dnem v mém životě. Chtěl jsem plakat ne radostí, ale ze žalu.
Nakonec jsem pláči vzdoroval, ale v očích se mi objevily slzy. Posádky tanků posílaly polibky vzduchem, přehršle květin, nadšení davu, pocit svobody a osvobození – a uprostřed všeobecného vzruchu stojím já, Zvia a pes, osamělí, opuštění, osiřelí, ztracení s vědomím ztráty židovského národa. Jak bychom se mohli radovat? Cítil jsem se zcela otřesen! Celé roky jsem se držel a teď...slabost mě ochromila. Nyní si můžu dovolit podat se slabosti. Nadešel čas zúčtování, devastace. Co? Kdo? Když je všechno vyřčeno a uděláno, bojujeme o holý život. Měli jsme určitou misi, ale teď?
Skončilo to. Jaký byl smysl? Zvia mě nikdy neviděla brečet. Nikdy mě neviděla skleslého. Musím znova žít. Ale 27.ledna, všechno co nás obklopovalo...není jednoduché být posledním mohykánem.

Jack Eisner, Zachráněný uhlík z ohně (An number saved from the fire, Idanim, 1982)
Včera jsem svolal na náměstí všechny obyvatele německé vesnice, stovky mužů, žen a dětí. Chtěl jsem jim vypálit krásně zařízené domy, kostely. Udělat to, co oni udělali nám. A najednou jsem je viděl. Naříkali, vystrašené malé děti se křečovitě držely maminek. Staří lidé poklekali a křižovali se a modlili se. Zařval jsem a zahnal je do kouta. Předstíral jsem siláka. Uvědomil jsem si, že nejsem schopný se pomstít. Přetvařoval jsem se a nenašel jsem sílu. „Pane Bože!“ zahořekoval jsem. „Proč mám projít takovou zkouškou? Nejprve jsem byl nevinnou obětí a teď nelítostný vrah.“

D. Závěrečná diskuze
Jak se lidé chovají v přelomovém okamžíku jejich života? Jakým způsobem se vyrovnávají s myšlenkou na pomstu?

2. Návrat domů?
První poválečná svatba členů mládežnické pobožné sionistické organizace „Bnei Akiva“ - Michalovce, Slovensko 1946

a.  

b.

Práce se svědectím

Primo Levi, Příměří, Nakladatelství Franze Kafky v roce 2000, překlad Olga Hostovská, str. 211
Do Turína jsem se vrátil 19.října, po cestě trvající pětatřicet dní. Dům stál na svém místě, doma byli všichni živí, nikdo mě nečekal. Byl jsem opuchlý, zarostlý, otrhaný, málem mě nepoznali. 
Objevil jsem znovu své přátele, plné života, objevil jsem dobrodiní pravidelné stravy, jistotu každodenní práce, osvobozující radost z vyprávění. Měl jsem opět svou širokou čistou postel, která večer (okamžik úzkosti) měkce povolila pod vahou mého těla. Ale teprve po dlouhých měsících mě opustil zvyk chodit s pohledem upřeným k zemi, jako kdybych stále hledal něco k snědku nebo něco, co by se dalo vyměnit za kus chleba, a nepřestal mě navštěvovat, tu často, tu méně často, hrůzostrašný sen.

Je to sen, který je součástí jiného snu, měnícího se v podrobnostech, ale ve své podstatě stejného. Sedím u stolu v rodinném kruhu nebo s přáteli nebo v práci nebo někde na venkově uprostřed zeleně. Zkrátka v příjmném, poklidném prostředí, kde nevládne napětí ani zármutek: ale přece prožívám slabou, ale hlubokou úzkost, neodvratný pocit blížícího se ohrožení. A skutečně, jak sen pokračuje, znenáhla, anebo zase zničehonic, pokaždé jinak, kolem mne se všechno začne řítit a rozpadat, krajina, stěny, osoby, a úzkosti je čím dál tím intenzivnější a konkrétnější. Všechno už zachvátil chaos. Jsem sám uprostřed šedavé kalné nicoty, a najednou vím, co to znamená, a vím také, že jsem to vždycky věděl: jsem znovu v lágru, a nic, co se dělo mimo lágr, nebylo pravda. To ostatní bylo krátké odpočinutí, smyslový klam, sen: rodina, kvetoucí příroda, domov. A teď celý sen ve snu, sen o míru, skončil a v tom vnějším mrazivém snu, který pokračuje, slyším opět známý hlas vyslovující jediné slovo, nikoli pánovitě, spíš krátce a tluměně. Je to ranní povel z Osvětimi, slovo v řeči, která není mou mateřštinou, slovo obávané i očekáváné, „Wstawač!“

3. Pogrom

Pohřeb obětí pogromu v Kielcích - Polsko 1946

a. Práce s fotografií

Jak se vám jeví tato fotografie na první pohled?

b. Práce se svědectvím

Yitzhak (Antek) Zuckerman, Těch sedm let 1939-1946 (Those Seven Years 1939-1946, Hakibbutz Hameuchad Publishing House and Ghetto Fighter's House, 1990)
Židé z okruhu několika kilometrů v okolí Kielců byli nahnání do vlaků a zavražděni. Šlo o dobře organizované spiknutí.. Armáda se také zúčastnila , nebylo však jasné na čí straně stojí. Mluvil jsem s lidmi, které shromáždili ve dvorcích a v domech, aby svědčili. Mohli vyprávět o krutých osobních příbězích, ale podařilo se jim přežít. Někteří byli naši přátelé, obyčejní prostí lidé. Neznal jsem vedení okolních obcí. Požádal jsem, aby mě odvedli do márnice. Viděl jsem desítky mrtvol . Když jsem tam stál, přinášeli těla dalších zavražděných. Viděl jsem těhotné ženy, kterým rozřezali břicha.

Nedostává se mi slov. Nejsme přece v roce 1942, je léto roku 1946. Nemůžu se s vámi dále podělit o pocity, které mě zachvátily, když jsem viděl židovské muže, ženy, staré lidi, mládež z různých společenských tříd, kteří tam leželi zmasakrováni.

4. Na cestě za novým životem 

Setkání vojáka Židovské brigády s dětským uprchlíkem - Itálie, 1944.

a. Práce s fotografií: 

b. Práce se svědectvím

Hanna H. 15. Srpen, 1945, z Yoav Gelber, Setkání židovských dobrovolníků britské armády s přeživšími, “The Encounter between the Palestinian Volunteers in the British Army and the Holocaust Survivors”, She'erit Hapleta, 1944-1948 (The Surviving Remnant, 1944-1948, Yad Vashem, říjen 1985)

Setkání s Židovskou brigádou
Jednoho rána v květnu 1945 se u nás v táboře objevil voják jménem Judenberg, a na rukávě měl odznak „Palestina“. Nejprve jsem si myslela, že jde o Angličana žijícího v Palestině. Nemohla jsem tomu uvěřit a zeptala jsem se ho: „Jste Žid? Mluvíte hebrejsky?” Odpověděl: „Ano, jsem z Erec Jisrael (Země Izrael).“ Byla jsem tak rozrušená, až jsem omdlela. Židovský voják mi poskytl ošetření, a vyprávěl mi o Erec Jisrael, a o Židovské brigádě. Musel být překladatel, nebo byl mimo kasárna bez povolení a přišel před ostatními. Za několik dnů přijelo vozidlo označené Davidovou (šesticípou) hvězdou. Vynořilo se z něj několik vojáků, kteří se představili jako členové brigády. Naše nadšení se nedalo popsat. Vlastníma očima jsme uzřeli něco nepředstavitelného. Oddíly brigády nás převezly na jiné místo, do opravdové budovy, kde jsme se setkali s několika uprchlíky z Mad´arska. Mnozí vojáci z brigády nás zacali navštěvovat, nosili nám oblečení, jídlo, sladkosti. Ze začátku pro nás bylo těžké si zvyknout na všechny ty nové dojmy. Převezli nás do Milána, a i tam na nás čekaly židovské jednotky. Dostali jsme práci poblíž těchto jednotek. Začátkem července nás brigáda převezla z Milána do Neapole přes Řím, a tamní židovská jednotka nás doprovodila až k nalodění.

5. Příjezd na území Izraele v době Britského mandátu

(a + b) Práce s fotografií a svědectvím v podobě básně

Natan Alterman, „Osvobození táborů na Kypru“, z Ha-tur ha-shvevi'i (The Seventh Column), 1. díl, Hakibbutz Hameuhad Publishing House, 1973

6. V Izraeli

Noví přistěhovalci příjíždějí do tábora Šar Ha-Alija - Haifa, 1949

1. Práce s fotografií:
   Jaké problémy měli noví přistěhovalci, když přijeli do Izraele?

2. Práce se svědectvím

   Irit Kuper, Brána přistěhování (The Gate of Immigration), Am Oved Publishing House, 1990 
   Dopluli jsme do přístavu v Haifě v sedm ráno. Na přístavním molu se těsnily stovky, tisíce lidí. Zda všichni tito lidé přišli tak brzy ráno aby nás přivítali, první děti zachráněné z nacistického pekla? Mávalo nám moře rukou: opravdu to všichni byli Židé? Dusily nás vlastní slzy. Podívala jsem se na kamarády kolem. Někteří zpívali, jiní plakali. V tu chvili nás seřadili na palubě zpívat „Hatikvu“ (“Naděje”, Izraelská hymna). Byla to mocná Hatikva a mé srdce se naplnilo pýchou, jakou jsem dosud nepoznala. Já sama jsem nemohla zpívat, slzy mne dusily. Už jsme nebyli sirotci... Čekaly na nás tisíce adoptivních rodičů. Pamatovala jsem si své rodiče. Snad i oni se radovali, že aspoň já jsem se dožila tohoto okamžiku... Z protější paluby se na nás dívali britští vojáci, někteří si utírali slzy z koutků očí. Jednoho dne nám řekli naši instruktoři „Podívejte, my si tu vybudujem nový život. Zdejší zvyky jsou jiné než ty, se kterými jste vyrostli, nechcem pokračovat v životě jaký jsme měli tam. Diasporní (ne-izraelská) jména se sem nehodí. Děti v Erec Jisrael mají hebrejská jména, podle přírody, květeny, zvířat, a hrdinů našich dějin.“ Přinesli nám velké čtvrtky popsané velkými, jasnými písmeny. „Přečteme vám seznam jmen. Pozorně naslouchejte a vyberte si nová hebrejská jména.“ Seděla jsem na lavičce, opírajíc se o stěnu, pročítala jsem si jména a pomyslela si: Jak mohu odhodit své jméno, kterým mne pojmenovala maminka? Jméno každého člověka je spojeno s jeho vlastním bytím. Kdo si změní jméno, změní si charakter. Celý život, jež člověku Bůh dopřál pod sluncem, je spojen s jeho jménem - ode dne narození, až do posledního. Když mne maminka odvedla k sedlákovi, řekla mi: „Itale, nikomu z vesnice neříkej, že jsi Židovka, ale pamatuj, zas se budeš jmenovat Itale, až se vrátíš domů.“

 

7. Závěrečná diskuze

1. Jakým způsobem se měníl význam slova „osvobození“ v průběhu hodiny?
2. Jaké překážky očekávali přeživší při návratu domů?
3. Jak vysvětlíte termín „Návrat domů“?