PhDr. Veronika Válková vystudovala latinu a historii na FFUK a oba tyto předměty vyučuje na šestiletém Gymnáziu Na Pražačce v Praze 3. Sama je absolventkou výtvarné větve tohoto gymnázia. Pod pseudonymem Adam Andres publikuje fantasy - dnes již kultovní sérii Wetemaa (více na www.wetemaa.cz). Pro SPN napsala řadu učebnic dějepisu pro ZŠ a gymnázia a metodických příruček k těmto učebnicím. Má pravidelný sloupek v časopise Rodina a škola. Kromě psaní ráda cestuje po Evropě i mimo ni (nejraději na Island), hraje na klavír, fotografuje (zvlášť broučky), vyšívá, studuje cizí jazyky, učí se kreslit ve Photoshopu, zabývá se etymologií, antroponomastikou, vulkanologií a vůbec vším, co se kde šustne
Kdy jste se poprvé setkala s problematikou holokaustu?
To opravdu nevím. Pochybuji, že bychom se o tom něco bližšího dozvídali na základní škole, nějaká solidnější informace přišla spíš až na gymnáziu. Ale před rokem 1989, kdy jsem maturovala, byl při výuce doby druhé světové války kladen z pochopitelných důvodů důraz spíš na průběh bojů v Sovětském svazu a na komunistický odboj.
Jaké způsoby používáte ve výuce o holokaustu?Jaké projekty děláte na škole?
Jednou jsem slyšela velmi moudrá slova: nebyl jeden holokaust, bylo šest milionů holokaustů. Je to tak. Pokud bych se při výuce omezila na takové ty základní informace, jako kolik lidí bylo zavražděno, kde ležely vyhlazovací tábory atd., tak si sice studenti řeknou hm, šest milionů mrtvých, no to je hrůza, ale budou to pro ně jenom čísla a fakta. Aby pochopili, co to bylo, musí to na ně zapůsobit emocionálně. A zapůsobí pouze příběh. Snažím se jim tedy holokaust ukázat na příbězích konkrétních lidí, je to pak osobnější - a děsivější. Ve třídě, která mi odmaturovala před pěti lety, jsem m ěla jednoho chlapce a jednu dívku s židovskými předky. Oba dva se pochopitelně o tuhle problematiku zajímali a dokud jim to jejich studijní povinnosti na vysoké škole dovolovaly, tak rádi přišli přednášet o holokaustu, judaismu, antisemitismu atd. mým dalším studentům. Bylo nesmírně působivé, když se sympatický a vzdělaný Adam třídě představil a vysvětlil, že spolu teď mohou komunikovat jen díky tomu, že se jeho židovskému dědečkovi podařilo uprchnout z Mauthausenu, protože kdyby se mu to nepovedlo, nenarodil by se ani Adamův tatínek, natožpak Adam sám. V tu chvíli studentům spousta věcí začíná docházet. Všechny naše studenty také bereme na jednodenní nebo vícedenní semináře do Terezína a s maturatny jezdíme každoročně do Osvětimi.
Co si myslíte o budoucím světě bez pamětníků, jak nahradit jejich svědectví?
S tím, že pamětníci jakékoliv historické události jednou vymřou, se nic dělat nedá, takový je koloběh života. Také už nemáme pamětníky třicetileté války nebo stěhování národů. Narozdíl od těch dávnějších událostí ovšem v posledních dvou stoletích existuje záznamová technika, takže existují filmy, fotografie, zvukové nahrávky atd., které mohou svědectví předávat dál. Ještě nějakou dobu budeme mít také k dispozici řekněme sekundární svědectví, tedy děti a případně vnoučata těch, kteří holokaustem prošli. Jsou neméně důležití. Ale nic naplat, tok času je neúprosný, časem vymřou zase ti. Pak se asi problematika holokaustu stane více neosobní, stejně jako zmiňovaná třicetiletá válka.
Setkala jste se s odmítavým postojem k výuce o holocaustu?
Nikdy.
Co Vás při výuce o holocaustu nejvíce překvapilo?
Když jsem studentům vykládala, že ten, kdo má alespoň jednoho židovského prarodiče a je mu mezi osmnácti a dvaceti šestli lety, může jet na Taglit - desetidenní poznávací zájezd po Izraeli úplně zadarmo. A jedna slečna vzdychla: škoda, že nejsem Židovka! Tak tohle mě překvapilo mile. Nemile mne zase naopak překvapilo, když se mi výše zmiňovaný Adam svěřil, že třídě i mě svůj (byť jen čtvrtinový) židovský původ tajil až do kvarty proto, že teprve po čtyřech letech si byl naprosto jistý, že to pro něj nebude ohrožující. Na základní škole to totiž spolužákům řekl, a ti to pak používali jako podpá sovku při hádkách a pranicích – kdyžuž nevěděli, kudy kam, tak mu začali nadávat do Židů... To ale nebylo při výuce..
Od jakého věku by se žáci měli začít učit o holokaustu a jakým způsobem?
Myslím, že dřív, než se většina lidí domnívá. Není důvod, aby se o tématu nedozvědělo desetileté dítě. Může to pro něj zatím být pouze informace, že se to dělo. Čtrnáctileté děti už mohou být konfrontovány i s velmi drastickými momenty. Ono to jimi otřese, budou z toho zděšené, samozřejmě - ale o to právě jde. Pokud je to nezasáhne emocionálně, nemá to cenu. Tyhle emoce jim neublíží - sice některé budou plakat, některé budou mít pár dní zlé sny - ale díky tomu pochopí, že to, co se dělo, byl hnus, a někde v nich možná zůstane, že něco takového se nesmí dopustit. Právě pro tuhle věkovou skupinu, zhruba 8 - 12 let, je určena moje knížka Terezínské ghetto - tajemný vlak do neznáma. V ní se hlavní hrdinka, dvanáctiletá Bára, pomocí kouzelného atlasu dostane ze současnosti do Terezína v roce 1944.
Co Vás vedlo k napsání Tajemného vlaku do neznáma?
Jednou jsem byla se svou třídou v Osvětimi. Bylo takové sychravé listopadové odpoledne, začínalo se stmívat, šli jsme od rampy dozadu ke krematoriím a já jsem si všimla, jak se Adam, o kterém jsem se už zmiňovala, pomalu propadá na konec skupiny a loudá se daleko za námi. Bylo mi jasné, co se mu honí hlavou, a nechtěla jsem, aby s tím byl sám. Tak jsem na něj počkala a dál jsme šli spolu a já jsem si říkala, jak je dobře, že se Adamovu dědečkovi z toho Mauthausenu podařilo utéct, protože jinak by mi Adam moc chyběl. Pak jsem si uvědomila, že by mi nechyběl, protože bych ho neznala. V tu chvíli mi to došlo: kolik mých studentů mi nechybí, protože jsem je nikdy neučila? Protože jejich předkové neměli tolik štěstí jako Adamův dědeček? O kolik studentů, ať už nadaných nebo na facky, mě holokaust vlastně připravil? O kolik spolužáků připravil moje studenty? A někdy tehdy se ten nápad zrodil. Edice knížek o dvanáctileté Báře, která může cestovat časem, byla totiž vždycky koncipovaná tak, aby se čtenáři nejen pobavili, ale i poučili. Všechny reálie jsou co nejpřesnější, ať už se jedná o módu, hygienické návyky, postavení lidí ve společnosti... A historie nebyla vždycky romantická. Když bylo vydaných už pět knih a edice se hezky rozjela,troufla jsem si zařadit jeden příběh, který bude poněkud depresivní, ale důležitý.
Jak jste se na psaní této knihy připravovala?
Vzhledem k tomu, že jezdím se studenty do Terezína každý rok, spoustu reálií jsem znala. Samozřejmě jsem si musela doplnit podrobnější informace o chlapcích, kteří v knize vystupovali (Petr Ginz, Jiří Brady, Kurt Kotouč, Hanuš Beck) a o jejich učiteli Waltru Eisingerovi, a také jsem si v originální transportní listině vyhledala čísla, pod kterými byli onoho osudného 28. září 1944 všichni krom Kurta Kotouče odvezeni do Osvětimi.
Jak je knížka přijímána?
Jednoznačně pozitivně. Nakladatelství se toho titulu trochu bálo, ale stal se jeho druhou nejprodávanější dětskou knihou. Už má i dotisky. Jsou školy, které Terezínské ghetto nakupují jako společné čtení pro čtvrťáky, a ke knize už jsou j dispozici i pracovní listy, které je možné si stáhout na stránkách nakladatelství zdarma. Píšou mi děti, jak je to oslovilo, že si pak šly samy vyhledat něco o postavách, které tam vystupují (např. Petr Ginz), mám nadšené maily od rodičů. Zajímavé je, že děti a dospělí čtou knihu úplně jinýma očima. Řada dětí ji zhltne jako dobrodružství, a teprve v závěru, kdy Bára po návratu do současnosti zjišťuje, jak to s jejími terezínskými kamarády dopadlo, se vlastně spolu s ní dozvídá, o co celou dobu šlo. A některé to obrečí, což mne samozřejmě těší. Dospělí, kteří tématiku holokaustu znají, u knihy pláčou, protože oni vědí, co se dělo, oni za tím ty hrůzy holokaustu totiž už vidí. V zásadě je to tedy pro děti lehčí čtení než pro dospělé. Knihu četl dokonce pan Jiří Brady, který v ní coby šestnáctiletý chlapec také vystupuje, a pochválil mě, že se mi podařilo dobře vystihnout atmosféru té doby, a to je pro mě nejcennější uznání.
