Vzdělávání o šoa: Jak dnes připomínat události šoa

Jad Vašem, památník mučedníků a hrdinů, byl založen rozhodnutím Knesetu (izraelského parlamentu) v roce 1953. Byl pojmenován na základě verše z knihy Izajáš: „Dám ve svém domě a na svých hradbách památník s jménem... jež nebude vymýceno.“ (Iz 56,5). Od té doby je pověřen dokumentováním osudu Židů během holocaustu, zachováním památky a příběhu každého z šesti milionů obětí a předáváním odkazu holocaustu dalším generacím. Kromě dokumentace a připomínky šoa se Jad Vašem soustřeďuje také na vzdělávací programy a podporu akademického výzkumu.

Šoa probíhala na základě rozhodnutí zavraždit bez výjimky každého židovského muže, ženu a dítě. Nacistická antisemitská ideologie propagovaná v Německu od roku 1920 až do kapitulace v roce 1945 byla založena na pseudovědeckém klamu.

Šoa, bezprecedentní událost v dějinách, otřásla základy lidské civilizace. Nutí nás zamýšlet se nad podstatou lidstva a společnosti, otázkou existence moderních států a zodpovědností občanů zastavit utrpení nevinných lidí na celém světě. Šoa je všeobecným varováním a zároveň závazkem předávat odkaz budoucím generacím.

Šoa se skladá z lidských příběhů. Zaměření na jednotlivé osudy je základem vzdělávacího přístupu Jad Vašem. Příběhy oslovují i dnes. Historik se zabývá dějinami, zatímco pedagog dodáva dějinám význam. Můžeme si položit následující otázky: Proč vyučovat o šoa? Co vyučovat o šoa? Jak vyučovat o šoa? Důležité je nejprve pochopit, proč vyučovat o těchto událostech a následně se zabývat obsahem a metodikou.

V CENTRU ZÁJMU JSOU LIDÉ: OBĚTI, PŘIHLÍŽEJÍCÍ A PACHATELÉ

Ve vzdělávání se zaměřujeme na jednotlivce a na základě příběhu chápeme historii. Při výuce o šoa se nezabýváme pouze hromadným vražděním, nacistickou ideologií, statistickými čísly a souhrnem historických, politických a vojenských událostí. Naším cílem je pokusit se pochopit modely chování v extrémních situacích. Při diskuzi o těchto tématech máme na zřeteli lidský aspekt. Setkání mezi studenty a obyčejnými lidmi během výuky o šoa vytváří základnu pro smysluplnou pedagogickou práci.

Při vyučování o šoa se nejprve zaměřujeme na seznámení s lidmi v předválečném období, tzn. předtím, než se stali oběťmi. V předvečer druhé světové války v Evropě žilo asi 10 miliónů Židů. Největší židovská centra se nalézala v Polsku. Při bližším pohledu na život v předválečném Polsku zjistíme, že se před nimi otevírala otázka židovské identity v moderním světě. V této době se dařilo umění, nově bylo publikováno množství knih, poezie, v rozkvětu bylo rovněž divadlo či žurnalistika. Politicky se polští Židé sdružovali v různých skupinách, včetně ortodoxních, sionistických i plně asimilovaných. Židé vedli plnohodnotný a pulzující život. Šoa ukončila tento typ židovské civilizace.

Po seznámení s předválečným životem přistoupíme ke studiu událostí šoa a faktů o lidech, kterých se tato událost dotkla. Pozornost je věnována nejen hrdinům s puškou v ruce na jedné straně nebo vysoce postaveným vrahům na straně druhé. Snažíme se připomínat a pochopit obtíže a dilemata, která zkřížila cestu neznámým lidem, jejichž jména se ztratila společně s jejich životy. Pouze takovýmto způsobem vytvoříme skutečné propojení mezi studenty a tématem, které vede k rozpoznání společných rysů a rozdílů mezi dneškem a obdobím šoa.

Aviva Unger žila ve Varšavě a bylo jí deset let, když vypukla válka. Ve Varšavském ghettu kradla jídlo, aby spolu s maminkou přežila. Ve výpovědi Aviva zdůrazňuje, že mamince nevadil fakt, že Aviva krade, ale že se za takový čin nestydí. Otázka výchovy byla v těchto dobách velmi důležitá. Jak uchovat mravní zásady ve světě chaosu? (V tomto případě obě věděly, že je špatné krást, ale že na krádežích záleží přežití.)

Zkoumání různých mravních životních křižovatek, na kterých se ocitli Židé, Němci a další lidé, dilemat a výzev, kterým čelili, umožní ve vzdělávacím procesu postupovat od konkrétní historické situace k postižení univerzálního lidství. Pokud se podaří poskytnout historii lidskou tvář, zahrnout v ní všechny možné lidské komplexity, zabrání to redukovat šoa na jednodimenzionální obraz nebo na jakousi abstraktní, odcizenou entitu. Tyto poznatky slouží jako základ pro všechnu vzdělávací práci. Vzdělávací materiály Jad Vašem zdůrazňují každodenní život obětí a jejich boj při překonávaní překážek k přežití. Při studiu této tématiky se studenti potýkají s řadou otázek: Jak se Židé vyrovnávali s nacistickými protižidovskými nařízeními? Jaká byla jejich morální rozhodnutí? Jak vnímali svůj osud? Co se stalo s vírou, tradicí, nadějí a lidskou důstojností?

Dr. Avraham Weinreb působil ve Vilniuském ghettu v Litvě jako lékař. V zimě roku 1942 ho zaskočila následují skutečnost. Mnoho lidí se nakazilo tuberkulózou, za lék se považovalo kalcium. Dr.Weinreb měl jen omezené množství kalcia. Kladl si otázku, jakým způsobem rozdělit lék mezi pacienty. Pokud by všem dal stejné množství, rychle by se lék vypotřeboval. Pokud by dal lék pouze menšímu počtu nemocných, větší dávky by jim pomohly přežít.
Nechtěl se rozhodnout sám a tak svolal schůzi, na které byli přítomni kolega lékař, člen židovské samosprávy ghetta, rabín a soudce. Rabín prohlásil, že jen Bůh rozhoduje o životě a smrti. Soudce řekl, že ke smrti se může odsoudit pouze člověk, který se vážně provinil. Nechtěl se rozhodnout, protože rozhodnutím by nemocné poslal na smrt. Dr. Weinreb nakonec rozdělil kalcium rovným dílem mezi nemocné.

Za několik měsíců se situace opakovala. Opět se poradil s vybranou skupinou. Tentokrát se však rozhodl dát inzulín pouze méně nemocným. Nakonec však naneštěstí, k velké bolesti Dr. Weinreba, všichni nemocní zemřeli. Na těchto příkladech vidíte, že lidé byli nuceni činit rozhodnutí, která na nějakou dobu ovlivňovala přežití jiných.

Když se zabýváme otázkou lidí, které zasáhla šoa, nesmíme naše poznání omezovat na předválečné a válečné období. Stejně důležité je studovat poválečné cesty a návraty do obyčejného života. Co pro ně bylo nejobtížnější? Jak se vyrovnávali s myšlenkou na pomstu? Jakým způsobem se znovu vraceli do rodinného života?

Touha po novém životě některé přeživší přivedla do nových domovů. Volili emigraci do Izraele, Austrálie, Spojených států amerických, Jižní Afriky a dalších zemí. Přeživší a velitel odporu v ghettu ve Vilně Abba Kovner řekl: „Nic mě nepřekvapuje víc, než fakt, že přeživší měli právo se stát zloději a lupiči, ale oni se vrátili do normálního běhu života.“

Témata pachatelů a přihlížejících představují velkou výzvu pro pedagogy. Studenti se snaží pochopit, jak je možné, že někdo vraždil a jiný zůstal netečný vůči utrpení spoluobčanů. Proč německá armáda vraždila Židy? Proč lidé, kteří žili v blízkosti táborů prohlašují, že o ničem nevěděli, přestože byli v samém centru dění? Dáváme přednost rozvoji kritického myšlení u studentů před nabídkou zjednodušujících závěrů.

Během šoa se plně projevil sklon lidstva ke zlu. Ve stejné době se ale vyskytli jedinci, kteří projevili odvahu a soucit. Setkávání se dvěma protichůdnými typy chování nás nutí se zamýšlet nad našimi zásadami a morálkou. Titul Spravedlivý mezi národy se uděluje od roku 1963. Základem pro toto ocenění je zákon o založení Jad Vašem.

Milena Jesenská byla součástí skupiny, která pomáhala Židům přecházet hranice. Hrabě Zedwitz tyto lidi převážel.
Milenu Jesenskou zatklo Gestapo již 11. října 1939. Dopisy, které byly nalezeny v jejím bytě, přivedly Gestapo na Zedwitzovu stopu. Byl okamžitě zadržen a až po patnácti měsících věznění propuštěn na svobodu. Jesenská byla držena v několika věznicích a nakonec byla deportována do ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku. . Žalostné podmínky v koncentračním táboře způsobily rapidní zhoršení Milenina zdravotního stavu, kterému nakonec podlehla a zemřela 17. května 1944.
Milena Jesenská byla 14. prosince 1994 Památníkem Jad Vašem uznána jako Spravedlivá mezi národy.

Historici dnes zdůrazňují narativní charakter historiografie, předkládající minulost, která je otevřená škále interpretací a pochopení, částečně odvislých od hlediska a perspektivy vypravěče. Mezinárodní škola pro výuku holocaustu tuto skutečnost zahrnuje do vzdělávacího přístupu.V jednotlivých zemích se rozličným způsobem formuje připomínka šoa a proto je velmi důležité, že se pedagogové z celého světa mohou setkávat a vzájemně inspirovat. Mezinárodní škola pro výuku holocaustu tento princip integruje do vzdělávacího přístupu. Vyslechnutí jiných názorů formuje přehled a možnost pohlédnout na vlastní identitu, minulost a připomínku. Mezinárodní škola pro výuku holocaustu se seznamuje se zkušenostmi z různých zemí. Stávají se inspirací pro vytváření nových materiálů a nedílnou součástí seminářů.

Přeživší holocaustu jsou hlavními vypravěči dějin holocaustu, podílí se na připomínání těchto událostí, aktivně působí i na poli vzdělávacím. Svědectví a osobní setkání s přeživším tvoří základnu pro předávání historie a připomínku šoa pro další generace. V budoucnosti bude existovat svět bez očitých svědků, bez přeživších. Pro pedagogy tato skutečnost představuje velkou výzvu, jakým způsobem nalézt nové cesty přiblížení přeživších novým mladým generacím. Nebude možné využít přímého kontaktu mezi studenty a přeživšími.

Hromadná vražda Židů během druhé světové války vyšla z radikální rasové ideologie, která si sama stanovila za cíl zničit existující humanistickou etiku a fyzicky zničit národ, jenž identifikovala jako původce základů této lidské etiky – lidí, kteří zanechali světu takové etické základy jako Desatero a jeho přikázání „Nezabiješ.“ Mezinárodní škola pro výuku holocaustu zahrnuje židovskou etiku a mravní zákon do vzdělávacího programu. Zároveň vyučuje, jakým způsobem nacisté chtěli tyto principy pošlapat. Semináře a vzdělávací materiály se zamýšlejí nad univerzálními hodnotami a lidskými právy, akcentují osobní zodpovědnost při prevenci rasistických a xenofobních postojů.

Jad Vašem podporuje školní osnovy, které zohledňují věk studentů. Studenti jsou postupně seznamováni s událostmi šoa podle svých vyvíjejících se emočních a kognitivních schopností. Tento přístup vyžaduje zahájení výuky již na prvním stupni základní školy, ale způsobem, který je přizpůsoben schopnostem žáků. Postupuje se spirálovitě od hodnot, např. empatie a rodinných vztahů. Pro nejmenší žáky existují převyprávěné příběhy, jejichž součástí je vždy příběh o záchraně Židů se šťastným koncem. Studenti nižších ročníků středních škol se již zabývají etickými otázkami a dilematy ve společnosti. Maturanti zkoumají širší historický kontext, příčinu a následek jednotlivých událostí, nacionální ideologii, mnohostranný světový konflikt. Spirálový přístup postupuje od jednotlivce ke komunitě a konečně ke společnosti, zatímco spoléhá na základ tvořený postupnou akumulací vědomostí o holokaustu jako takovém. Studentovo setkávání s minulostí a jejími etickými dilematy bude v průběhu let internalizováno a přispěje ke konstrukci jeho/její vlastní identity a etických principů.

Studium holocaustu jakožto lidské zkušenosti přesahuje hranice historické disciplíny. Prezentace příběhů se prolíná v dalších oblastech: v umění, literatuře, filosofii a dalších. Začlenění rozmanitých prostředků nabízí přístup do nitra lidské duše, které historické dokumenty ne vždy umožňují.

Příkladem je práce s tvorbou Zinovia Tolkačova:

Osvoboditel, Zinovi Tolkačov, tvořil, aby zdokumentoval, čeho byl svědkem. „Musel jsem to udělat, nemohl jsem si pomoct. Srdce mě vedlo, svědomí mi nedalo spát, nenávist vůči fašismu převážila.“ Těmito slovy umělec-vojín v uniformě Rudé armády Zinovi Tolkačov (1903-1977) vyjádřil pocity člověka-umělce, který právě stanul před branami pekla. Jeho dílo bylo ovlivněno ideály o spravedlnosti bolševické revoluce (tuhle větu bych úplně vyhodil)…

Po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 se Tolkačov dobrovolně přihlásil na frontu. Až ke konci války, na podzim 1944, vojenské autority vyslyšely jeho požadavek a přidělily ho k policejnímu oddělení První ukrajinské fronty, která měla centrum v Lublinu v blízkosti vyhlazovacího tábora Majdanek. Šokován scénami se Tolkačov po 45 dní bez jídla a pití pohroužil do obrazů s tématikou hrůz Majdanku. Tolkačov poskytl své dílo členovi Polsko-sovětské komise pro vyšetřování zločinů nacistů. Člen komise ho požádal, aby dokončil dílo před 27. listopadem 1944, zahájení procesu s veliteli tábora Majdanek. Výstava byla otevřena den před samotným procesem v Lublinském muzeu umění a vzbudila velký zájem polského tisku. V Lublinu prodali 128 000 vstupenek a dále se výstava stala putovní. V cyklu z Majdanku Tolkačov vytvořil sérii symbolů, které se staly vyjádřením děsu života v táboře Majdanek. Tolkačov bez obalu konfrontoval diváky s nebývale brutální realitou, se kterou se sám setkal a oslovil tak sovětské občany i Židy. Krátce po osvobození Osvětimi Rudou armádou Tolkačov doprovází Komisi pro vyšetřování zločinů nacistů do Osvětimi. Znovu cítí potřebu zachytit, co vidí. Nemá dostatek papíru a tak vchází do bývalého velitelství tábora a odnáší si papíry s hlavičkami: Kommandantur Konzentrationslager Auschwitz, I.G. Farbenindustrie Aktiengesellschaft, Der Oberprasident der Provinz Oberschlesien. Hlavičky se staly nedílnou součástí kompozice jeho děl a jsou výmluvnou výpovědí o nacistických utlačovatelích. Maluje pod velkým tlakem. Na skicy připisuje různá svědectví přeživsích. Píše – „pamatovat si, nezapomenout.“ Používal jen omezené prostředky, tužku a papír a přesto se mu podařilo vytvořit dílo významného rozsahu. Divákům jde mráz po zádech při pomyšlení, že před několika dny se na tyto papíry psaly rozkazy k vraždění.

Šel jsem podél kolejí ke skladům. Sníh všechno pokryl. Prudký vítr vykreslil do sněhu závěje. Vedle částečně otevřených dveří leží hromada koberců. Než jsem došel k druhému skladu, všimla jsem si dvou spěchajících žen. Jedna z nich se prudce rozeběhla směrem ke mě. Nemohl jsem si pomoc a zíral na pár dětských botiček, které žena držela v ruce. Boty byly různé velikosti a barvy. „Lízo, Lízo, počkej, nepospíchej!“ Ozvalo se za mnou. Žena se otočila za hlasem. V její tváři se zrcadlil hlad, vrásky a unavený pohled jediného oka, z druhého prázdného očního důlku vytékala slza.

Ženy se setkaly. Zeptal jsem se jednooké ženy, proč nese botičky. Vysvětlil jsem jí, že jsem umělec a je pro mě důležité všemu porozumět.

„Memento! Vzala jsem je jako memento!“ A velká slza ji skanula po tváři.

V „Lisa, Lisa“ se objevuje otázka, kterou si kladou mnozí. Co se stalo s definicí humanismu a pokroku? Mona Lisa Leonarda Da Vinciho představuje renesanci. Lisa reprezentuje model po holocaustu. Filozof Teodor Adorno říká, že svět je rozdělen na období od Stvoření světa do holocaustu a na období od holocaustu dál. Nemůžeme žít stejně, holocaust změnil celý svět, nemůžeme jej a následky ignorovat.

„Lisa“ - 1945 - Zinovi Tolkačov ze sbírek Muzea umění Yad Vashem